Opening Performance Orchestra, irr. app. (ext.) a další na novinkách Drone Records.
Brémské vydavatelství Drone Records je neoddělitelně spjato s aktivitami sytě ambientní dvojice Troum; jako by se hudební tvorba zmíněné kapely živila tím, co pánové vydávají, a naopak jejich vydavatelská a distribuční politika jako by brala sílu z jejich hudebních tíhnutí. Ale o tom až nakonec.
Drone Records mají rádi ediční řady. V letech 1993-2010 byla jejich vlajkovou lodí ta singlová. Na tehdy vcelku exotickém formátu barevných sedmipalců, často v ručně vyráběných obalech a téměř vždy hrajících rychlostí třiatřicet, vycházely především projekty z post-industriálního, droneového podzemí. Než se řada stým titulem uzavřela, stihli jsme jich v HIS Voice hezkých pár recenzovat.
Koncem roku 2005 Drone Records rozjeli další řadu, tentokrát desetipalcovou a ne už tak přísně bzučivou. Jmenuje se Substantia Innominata a vyšlo na ní již šestadvacet titulů. Společným volným zadáním pro vybrané umělce je postihnout to nepojmenovatelné, nemyslitelné, nepopsatelné.
Nejnovější série znamená programový návrat k prodlevám v – jak se píše na vydavatelském webu – „nové éře drones.“ V době zrodu Drone Records se drone music jako neakademický žánr týkala především určitého směřování ambientního post-industriálu a brémský label byl jejím ztělesněním. Pak ale přišli Sunn o))) a termín drone uzurpovali pro ne-metal svůj, svých vzorů i následníků. Řada Drone-Mind // Mind-Drone se každopádně zhmotnila koncem roku 2011 a jednotlivé tituly jsou kompilacemi, na nichž je každému umělci věnováno půl strany barevného vinylu.
V loňském roce vyšel sedmý díl, jehož poslední čtvrtina patří tuzemským Opening Performance Orchestra. Ti zde místo odhalování noiseových monolitů předkládají ukázky své tišší série Creeping Waves (tedy Plazivé vlny), v níž prakticky – dá se říci laboratorně – rozvíjejí zákony akustiky a elektromagnetismu, týkající se šíření vln narážejících na objekty. Vystavují tedy zvuk řadě virtuálních i fyzických překážek a zaznamenaný výsledek je abstraktním zvukovým tokem prostým vší – jak jinak u OPO – melodie, rytmu i harmonie.
Na elpíčku se dočkáme jen kratší ukázky skladby Creeping Waves III, k albu je ale přibaleno sedmdesátiminutový kompakt Creeping Waves IV. Bonus je tedy delší než hlavní vinylový program a je to snad vůbec poprvé, kdy Drone Records – na žádost bytostně digitálních Opening Performance Orchestra – vydali kompaktní disk. Berme to jako další mezinárodní zářez čím dál úspěšnější české sestavy, jež se zde ocitá po boku výrazně mladších, stylově konformnějších a zařaditelnějších projektů.
Na tyrkysovém vinylu jejich nahrávce předcházejí tři půlstranové bloky. Londýnský one-man projekt Specimens, jenž debutoval v roce 2016, zahajuje trojicí kratších, unikavých čísel, které se zjevují a mizí jako přeludy. Závěr jeho příspěvku se pohybuje ambientu a noise; průsak zkreslením je všudypřítomný, až nakonec distorze triumfuje. Litevský Skeldos je na scéně asi sedm let a ve své desetiminutovce sází na monumentálnost. Neživé chóry se doplňují, vrší a přelévají s vážností, jež na sebe občas prozradí symfonická toužení a cukání. Bulharský Mytrip (na scéně patnáctým rokem) je ve svým dvou kusech nejzacílenější a nejurčitější, nebojí se primitivistických rytmů a repetic a má nejblíže k formě instrumentální písničky, byť finišuje pozvolným vytrácením. Dá se ale říci, že sedmý díl série Drone-Mind // Mind-Drone patří Opening Performance Orchestra, a to rozsahem i tvůrčí jistotou, a ostatní projekty zde mají roli stafáže.
V již zmíněné řadě Substantia Innominata přibližně ve stejné době vyšel průhledný desetipalec projektu irr. app. (ext.). Titul Are All Things Equivalent? zastihuje Kanaďana Matta Waldrona, jenž se pod značkou skrývá, v obvyklé virtuózní pozici digitálního mága, u nějž nevíme minuty ani vteřiny; v jeho kotlíku to neustále kypí, bublá a přeskupuje se. Kromě specifického smyslu pro absurdno a pěveckého i baskytaristického umu, které zábavně projevuje jako (zejména koncertní) člen Nurse With Wound, bylo Waldronovi dáno především zvukařské ucho. Jeho nahrávky jsou vždy čistě, zřetelně a citlivě smíchané, čímž záměrný audiogalimatyáš, v němž jsou k zániku odsouzeny veškeré pokusy o hierarchizaci zvuků, získává na umanuté minucióznosti a zároveň sebejisté eleganci.
Mimochodem, v roce 2018 vydával Waldron řadu digitálních singlů – každý měsíc jeden – a byla to vynikající série stručných a úderných titulů s hezkým vizuálním doprovodem. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se zhmotnila třeba v podobě krabice s tuctem dvanáctipalců. A letos, po roční pauze, už vyšly dva díly nové „singlové“ řady. Streamujte, sosejte a vězte, že tentokrát bude dílů třináct (začíná se „předehrou“) a pro ty, kdo si sérii zakoupí, i prémiový čtrnáctý titul zdarma.
A samotní Troum? Ti slavili. V promobalíčku s výše zmíněnými tituly se skrývalo i 2CD z produkce jejich druhého labelu Transgredient Records, na kterém vydávají sebe sama a co do formátů nejsou tak zatvrzelí. Titul Troum Transformation Tapes: The 20th Anniversary Celebration (1997-2017) si nadělili už v roce 2018 k oslavě dvaceti let existence dua (jež se tehdy zrodilo z industriální kapely Maeror Tri) a nabízejí na něm devatenáct remixů svých děl v podání spřízněných umělců většinou známých právě z katalogu Drone Records. Na plně využitých discích – do osmasedmdesáti minut každému zbývá jen pár vteřin – se představují projekty jako Inade, Vance Orchestra, Raison d’Etre, Nadja, [multer], Bad Sector, Cisfinitum, Reutoff, ale i Martyn Bates (Eyeless in Gaza), s nímž Troum před lety připravili písňové album. Co jméno, to odlišný přístup k základnímu troumovskému materiálu, od ambientních ploch přes subbasová dunění až k bezmála tanečním rytmům. Díky výraznému charakteru výchozích stop a sdílené estetice všech zúčastněných ale vlastně není třeba mezi jednotlivými tracky rozlišovat. Dvojalbum plyne v různorodém, ale výrazně společném duchu a vlastně by ani nevadilo, kdyby se jednotlivé tracky prolínaly zcela bez pauz a o jediné ticho ve více než dvouapůlhodinové soundscape se postarala výměna disků v přehrávači.
