Kytaristům se často nepoštěstí zahrát si s filharmonií, a tak když mi kamarád řekl, že Vladimír Franz shání kytaristu pro premiérové uvedení své symfonické básně Morava, se zvědavostí jsem nabídku přijal. Not tam prý bude jenom pár, žádné velké čtení, spíše barva a výraz. To mi udělalo radost, žádný velký „čtenář“ totiž nejsem. Na zkoušku Brněnské filharmonie v Besedním domě jsem z Prahy vyrazil už v šest, abych si stihnul připravit nádobíčko na pořádnou hlukovou stěnu.
„Ty hraješ taky v té Franzově sračce?“ Zarazil mě poměrně jednotný pohled hudebníků na uvedení nového díla. Že by ji už někde slyšeli, vždyť je to první zkouška? To co následovalo pak, mělo ovšem parametry absurdního dramatu. Před začátkem zkoušky se zvedl jeden z hudebníků, zřejmě předák nebo odborář a začalo se hlasovat. Jestli je prý pětistovka, asi za zkoušku navíc, dost a jestli se ta symfonie vůbec má hrát nebo jestli na to kašlou. Nevěřil jsem svým očím a uším. Tak jestli to teď odpískají, zase si všechno sbalím a hurá zpátky na D1. Měl jsem štěstí, asi dvě třetiny filharmoniků hlasovaly pro.
Zkoušky proběhly bez větších problémů, i když do poslední chvíle chyběly noty pro bicí nebo některé další nástroje a symfonická báseň nakonec sklidila svůj první potlesk na hudebním festivalu ve Znojmě. Cestou domů jsem v autě přemýšlel o tom, čeho jsem se to vlastně zúčastnil. Ano, muzikanti měli určitě v něčem pravdu, skladba to byla těžká, noty byly na poslední chvíli, určitě s tím měli práci navíc a ten skladatel je navíc taky nějakej divnej.
Ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že to prostě nějak není v pořádku. Hudebníci, kteří rozhodují o tom, zda se nějaké dílo bude uvádět či nikoli a dopředu k němu přistupují s nechutí, přece nemůžou být ve své práci šťastní. Nebo myslí jen na to, až, třeba v polovině skladby, položí svůj nástroj, protože teď má být přece pauza?
