Německý parlament před nedávnem schvaloval spolkový rozpočet pro kulturu ve výši 1.29 miliard eur, tedy nějakých 35 miliard korun. Budeme-li to srovnávat s rozpočtem českým, může se zdát, že na tom nejsme tak špatně, vzhledem k rozdílu velikostí obou zemí. Zmíněná částka ovšem představuje jen třináct procent státních investic do kultury, o zbytek se dělí jednotlivé spolkové země a města, takže výsledná suma je mnohem vyšší. Den před schvalováním vysvětlovala ministryně pro kulturu a média Monika Grütters v rozhlasovém rozhovoru dosti obšírně své představy o rozdělování těchto peněz a o vztahu mezi federální a lokální podporou kultury. Pro odborníky, myslím docela zajímavé čtení, ve srovnání s většinou českých ministrů kultury ale uhodí do oka hlavně představa paní ministryně o tom, co očekávat od umění: „Umění, myslím si, musí také někdy bolet, musí obtěžovat. Když kromě toho ještě pobaví, tím lépe. (…) Víme, že je kultura místní záležitostí, přitahuje turisty, vytváří pracovní místa, dělá společné soužití příjemnějším. Ale ve skutečnosti vypovídá především o soudržnosti naší společnosti. A kulturní politika, především ta spolková má sloužit právě k tomu, aby k tomu poskytla umění rámec.“
