Recenzent (mého typu) samozřejmě vítá, když může v předloženém albu objevit něco nečekaného, nezvyklého. Obvyklý (nechci použít výrazu průměrný, protože: co je vlastně průměr?) konzument hudby se naopak raději soustředí na projekt, který mu zaručuje alespoň stopu důvěrnější obeznámenosti, něčeho, co je pochopitelné, co mu není neuchopitelné. Tak, a tím jsem si téměř vymezil půdorys dvou nových kompaktů slovenského vydavatelství Hevhetia, totiž s příklonem k variantě (spíše) druhé.
O náplni alba francouzsko-italského tria, které si říká Nebula Machina (což může prokombinovávat zamženost se strojovostí), svědčí jeho název: Vento Nebbie Torrenti, tedy Vichr, mlhy, bystřiny. Odpovídá tomu i ne zcela obvyklé obsazení: Ugo Boscain s kontrabasovým klarinetem (najdete ho například po boku Joëlle Léandre nebo Anthonyho Braxtona), Jérome Fouquet s trubkou a Leila Soldevila s kontrabasem. Jeden jako druhý a jako třetí obhospodařují širokou škálu projevu od avantgardního jazzu přes improvizovanou hudbu až po popové záchvěvy, to vše křtěno moderně klasickým šmrncem a pařížskou nonšalancí.. Už v úvodní Vendavel, zachycující vítr marocký, přišumí, přišustí zpovzdálí, svoji povětrnost rozviřují z přitlumena, vlastně ji spíše napovídaji, probírkují, vyplužují či skluzmují do zeštíhleného tabuizování. Když pak zadychtěně zasviští Simoun, jde o proteplený vítr z východního pobřeží, rozehraně zarputilovaný trubkou, obzadrhávanou a proškobrtanou ostatními nástroji (mimochodem netrvajícími vždy na původním zvukovém určení). Zádumčivě vyhmatávaný Tension de Vapeur (Tlak páry) je zapomaleně vyhýčkáván i vyzývavě vychytáván, což opětovně vysondovává zejména trubka za produsávaného spojenectví s ostatními. Postřehneme, že jde spíše o provizorňující dohadovačství, prorychlené až do ztracena. Když se následně vbije a vrachotí, ba vevehementní L´eau de la Loue, postupně se protřibuje, zádrheluje, vzevrubňuje a provrčuje, mučenkově hořenkuje i omaleně vykodrcává. Je to zádušné i zádyšné vyvzdorovávání, bezezbytkově hromadivé, bezodyšné i bezostyšné, zase vybalancovávané trubkou za provrčování provršování celku. Dohadovačně vyperfektované je i Wadi, jehož efemérní náladovost vybuzuje zejména basklarinet, zachvívavý i prochvívavý, se záskučným letmováním trubky a s prokvočně zaambalážovaným kontrabasem, zatáhlým i táhlým. Když se zazdá, že dění by se mohlo znanicovatit, zaoponuje tomu zrepetovaná vytřímavost, právě basou zaneklidněná do zverbovaného nadsazení a návětrné pospěšnosti. Vnímáme celou trojici v jednotném šiku, ale její rozžití je kupodivu spíše poklidné, nevzrušené, což neznamená, že by toto spojenectví bylo nevzrušivé. Závěrečné Les Fillez de Guozhuang je náskočné a odsekávané, zádrhelové i zprotáhlované, jako by si je hudebníci koštovali, vyličovali bez doličování, snovali a zprůhledňovali. Ale také (prostor mají více než desetiminutový) vyčkávavě rozdrmolovali, štipcovali a rozleživě prosouvali, tu zdánlivě bezútěšně, tu zase útěšlivě, tu s pozamlklou zábludnosti, tu s vrkotavou prokomíhaností. Obchvatují povzdálené praskoletnění téměř do nepostřehnutelnosti. Celé album nám nabízí nekomplikovanou, nicméně dramatickou kompletizaci nefádní trojhry, zaplněné prohemžovaným proskučněním či blyskotavým vibrátorováním a vyvršovaným průvanováním. Není vždy třeba justovat a násilně zádrhelovat, aby výsledek neměl daleko k perfektnosti.
O poznání markantněji vyznívá (nejen) žánrová vstřícnost na albu Blue Sky Above the Dreamers (nahraném v italském Video Eikon Media Studiu) z dílny kvartetu delikátního kytaristy, skladatele a aranžéra Francesca Bruna, ve kterém se radostně a s jemnými finesami zabytňují pianista Pierpaolo Principato, kontrabasista Luca Bulgarelli a hráč na bicí Marco Rovinelli s hosty – saxofonistou Javierem Girotem a trumpetistou Aldem Bassim. Tito brilantní hráči nemutýrují, neexperimentují – hrají. Osmero zatotožněných, prokontaminovaných kompozic přes naléhavě radikální vstup do Tales from the Global City není ani melodicky, ani rytmicky neobvyklé, nicméně má svou briskní naléhavost i pravidelnou vyváženost. Hudebníci se tu předhánějí v bystrých, leč téměř-známých sólových exkurzích, jejichž chytlavost si pianista, kytarista, trumpetista a další předávají jako štafetu. Při tomto rozehrávání a přehrávání vždy znovu vyvstane otázka: kde jsem něco podobného slyšel?, ale ta má zřejmě náležet do Brunových záměrů oslovit co nejširší publikum. Esperando El Dia se vstupem klavíru a kytary v tomto opětování obehrávaných floskulí pokračuje, musíme však ocenit, s jakou vervou a precizností tak činí (viz perlivý klavír). I když se nám vlastně dostává, co očekáváme, musíme uznat, že se tak děje s volnoběžnou nenamátkovostí a s prokreslením jak celku, tak vžitých detailů. Rytmickou chvatnost si hráči vychutnávají i v Highway for Deneb, jsou hybně nenechaví a vždy se jim dostane dostatečná příležitost k nabízivému, neřku-li podbízivému sólování, protože na jejich sledu závisí proaranžování skladeb, prezentovaných v harmonické sehranosti. Potěšlivý je zejména proválcovaný New Heart Waltz s náruživě zakreslovanou kytarou, průbojnou i zábojnou, ale vlastně příliš nevýbojnou, neboť opojování hráčů je spíše zátišné než nezřízené, trousivé, nerozmíškové, vypolohované, a tím závažňující (viz prokytarované pasáže). Saxistické lahodění nad vbíjeným rumplováním ozvláštní Common Roads a svědčí o naprostém ztotožnění kvartetu se svébytnými hosty, kteří nachylují střelku zájmu do méně obvyklých pozic. O tom svědčí ostatně i prokomponování celého alba: ztotožňované zopakovávání přístupů má zřejmá vychýlení podle toho, jak a kde a kdy se který z hudebníků „opře“ do své předlohy a jak překročí její rámec. Ale to už se dostáváme ke kompozici titulní, až blankytně zasnívavé a bezpřestávkově okvětné, kdy basa přiotevře líčivé rozprávkování, souzvučně pružné a jemnocitně naléhavé i jako celek. Southern Milonga sice otevře nenechavé rytmicko-melodické vytloukání, ale to pouze do momentu, kdy ovládne „příběh“ stáložárná kytara, jasnozřivě osobitá a provokativně samozřejmá v celém tom povšechnostním rámci, jako by si chtěla vydobýt šanci bezkonečného odvíjení a nerozjíveného rozvíjení. Závěrečné Missing Colors jsou poklidně rozpovídané, vždy znovu zasnubované, vlastně spíše prosnubované více nástroji, jsou nehamižně vytřibované, volnoběžně prorůstavé, bez okolků probarvované.
Je to (opětovně) hudba pro chvíle pohody, nevzrušivě námluvná a doklidnivá. Ale v té či oné, větší nebo menší míře, jsou pohodové obě desky, které do jednoho balíčku svedla pošta z Maďarska. Tak si je užijte.
Nebula Machina: Vento Nebbie Torrenti
Francesco Bruno: Blue Sky Above the Dreamers
Hevhetia (www.hevhetia.sk)