Na 8. duben vychází výročí skonu jednoho z nejvýznamnějších politiků 20. století, britské premiérky Margaret Thatcher. Její dědictví se v kulturních souvislostech odráží obzvlášť výrazně, neboť v reakci na úmrtí následovaly oslavy po celé zemi, podobně i jako před časem při příležitosti jejího politického pádu. A to vše probíhalo s takovou mírou škodolibosti, která je v politicky korektním prostředí soudobé evropské politiky skutečně něčím nevídaným. Tato specifická oslava však kromě morální paniky příznivců bývalé konzervativní premiérky mohla vyvolat i další diskuzi a odvrat od dědictví její přetrvávající linie, což se ovšem paradoxně, či naopak dle očekávání, nestalo.
Margaret Thatcher neboli „železná lady“ posunula britskou společnost doprava takovým způsobem, že se kyvadlo politických sil již do původní polohy „státu blahobytu“ nikdy nevrátilo. Optikou kultury bych ale stěží dohledával nenáviděnějšího novodobého západního politika (Richarda Nixona nepočítám, míra jeho provinění je oproti premiérce skutečně jinde). Navíc se jednalo o ženu, třebaže s ohledem na její konzervativní přístup a šovinismus tato souvislost do značné míry padá. Ba naopak, analogie ke zlé čarodějnici se musela přímo nabízet, škodolibé oslavy její smrti se tak nesly v tónech dekontextualizované filmové písně z pohádky Čaroděj ze země Oz (1939) „Ding Dong the Witch Is Dead.“
Na facebooku v oněch hektických dnech vznikla údajně skupina, která navrhovala, aby se ona píseň stala masově přehrávanou, tím pronikla do rádií a hlas „slavících“ zazněl naplno. Fakt, že se to podařilo, vyvolal vlnu morální paniky, ale i promyšlenější dehonestace protestujících, kteří se měli dopouštět této trapné, nevkusné a zbytečné neúcty k mrtvé. Rádia pak stála před složitým rozhodnutím, zda věc přehlédnout a nechat odeznít, nebo povolit zásah cenzury jakožto paradoxně vody na mlýn kritice konzervativců.
Skladba se dočkala mnoha remixů společně s videokarikaturami z oficiálního pohřbu ex-premiérky. Význam její dekontextualizace ale svědčí mimo jiné o tom, nakolik se staly národy Britských ostrovů „televizními“ a popkulturními. Právě za vlády Margaret Thatcher došlo díky jejím „železným“ krokům k ústupu občanské společnosti do soukromí k obrazovkám a do rodiny, za vyšší vzdělání se najednou draze platilo. Populární kultura ale znamená i přebírání významů a jejich artikulaci k vlastním zájmům a sdělením, takže při troše ironie můžeme prohlásit, že Britové vlastně na hrobu premiérky tančili tak, jak se díky její politice naučili.
Různé subkultury se každopádně jeví za tohoto karnevalu jako paradoxně etičtější, neboť ty do Thatcherové bušily po celou dobu jejího života a kariéry. Hana Geis (US News) píše v této souvislosti o Maggie jako o punkové múze. Zapíchnutá premiérka se dostala i na obal singlu Iron Maiden „Sanctuary“, třebaže se jednalo o krok jejich kreslíře Dereka Riggse, nikoliv o vůli kapely samé. Ovšem třeba punkový song od The Larks na oslavách působil v lidové tvořivosti s až primitivní chytlavostí, stačilo změnit „out“ na „dead“.
Fotbaloví fanoušci jako tito z Liverpoolu pak píseň vhodně upravili ke skandovací choreografii. Přitom za vlády Margaret Thatcher došlo k pravému radikalismu fotbalového chuligánství, do nějž se začínaly čím dál silněji vkrádat i prvky krajní pravice. Pro tu, zastupovanou The National Front, ovšem premiérka znamenala také nepřítele, respektive její nástup byl v ultrapravicovém tisku komentován sloganem „Thatcher the Betrayer!“
Při pomyšlení na to, kolik nenávisti její osoba vyvolávala, se jistě ptáte, jak mohla (nejen) britskou společnost tak silně ovlivnit. To jsme ještě navíc ani nezmínili nepodařený atentát IRA! Kapitalismus tu však byl i před ní a v tekuté, i když neméně drsné podobě, zůstává i po smrti Margaret Thatcher, ať už ji nazýváme železnou dámou nebo zlou čarodějnicí. Nicméně její prohlášení, že „sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach,“ mohlo snadno inspirovat novou, ale méně důstojnou toryovskou čarodějnici k prohlubování atmosféry Brexitu, ke kterému došlo jen tři roky po slavném-neslavném „ding dong“ karnevalu.