„Mým cílem byl posun nad rocková schémata ve smyslu organické integrace hudebních principů soudobé vážné hudby a post-industriální materie v homogenní celek. To je nutno podtrhnout – nikoli tedy sloučenina, ale dále nedělitelná struktura.“
Jeho hudba je ohromující. Mohutná masa, která nepřipraveného může znejistit, v níž se ale skrývá jasně daný řád a smysl. Hudební skladatel Vladimír Hirsch tvoří i hovoří nekompromisně, lhostejno či je řeč o muzice nebo o používání jednoslovného názvu naší země. Vždy je za tím jasný a neochvějný názor podpořený mnohdy krušnými životními zkušenostmi.
V loňském roce Vladimír Hirsch znovu uvedl v chod kapelu Skrol, s níž vydal album Eschatom. V těchto dnech mu navíc vychází nové sólové album Katagenesis.
Eschaton je první česky zpívané album Skrol. Co vás vedlo k textům v mateřštině?
Většina našich anglických textů, jejichž autorem je z drtivé většiny Tom Saivon, má svůj český originál. V případě alba Eschaton jsme se rozhodli pro češtinu nejen pro její zvukomalebnou afinitu k charakteru tentokrát výrazně elektronického alba, ale též pro přesvědčivější expresi Saivonovy existenciální lyriky v mateřské řeči.
Tvoříte vždy v ucelených konceptech – jakou jednotící linku má chystané album Katagenesis?
Album Katagenesis je svým způsobem výjimkou z mého standardu, neb obsahuje tři opusy z různých období: (I) Symphony No. 5 Axonal Transit (skladby č. 1–4; partikulární části I–IV), (II) Symphony No. 6 Metaspheres (skladby č. 5–10; části I–VI) a (III) Hymn (skladba č. 11), je ovšem konceptuálním v tematické příbuznosti jednotlivých prací, jakkoli se jejich provedení lehce odlišuje užitými výrazovými prostředky. Symfonie č. 5 Axonal Transit je skladba pro elektroniku, smyčce, dechové nástroje a perkuse, založená na prolínání amorfních hudebních témat s úlohou ambientních struktur v roli jejich ukotvujícího prostoru, s geometrickými principy vertikálního i horizontálního členění dílčích partů. Symfonie č. 6 Metaspheres je dark-ambientní skladba pro integrované techniky a zvukově manipulované mikrotonální smyčce na bázi jednoduchých, těžkých rytmických vzorců. Hymn (alias Hymnus č. 3 – Do Not Let Us Perish) je poslední z mých oblíbených variací na téma staročeského chorálu Sv. Václave v integrované podobě souzvuku digitální a živé orchestrální instrumentace.
Jak prožíváte a vnímáte čas korony, kdy nejsou koncerty ani žádné další kulturní akce
Samozřejmě, jisté umrtvení (až téměř mrtvolnost), izolace a odosobnění této doby nejsou vůbec příjemné. Chybí přímá komunikace, která je nahrazena virtuálním světem a v konkrétním případě koncertně hrané hudby tedy přímého kontaktu a konfrontace s posluchačem. Obecně zažíváme nepochybně nepřirozený stav s příslušnými riziky zvýšené incidence psychosociálních patologií a jejich následků.
Pojďme teď trochu stranou od hudby. Původním povoláním jste lékař. Jakou máte specializaci?
Pneumolog, tedy vše, co se týče plic, se zaměřením na bronchiální astma a na chronickou obstrukční plicní nemoc. A jelikož mne hudba zcela neuživí, věnuji se čas od času i lékařské praxi.
Co vás přimělo studovat medicínu?
Matka. Bylo to její velmi intenzivní přání. Pokusil jsem se sice dostat na obor dramaturgie na FAMU, v době dospívání jsem totiž s oblibou psal povídky, ale neuspěl jsem, ostatně i já jsem si byl vědom, že talentem v této disciplíně příliš neoplývám. Chvíli jsem též uvažoval o studiu konzervatoře, i když jsem nebyl ve studiu hry na klavír žádný virtuos, ale imponovala mi skladba. K teorii jsem ovšem vřelý vztah neměl, nerad jsem se podřizoval schématům. Coby absolvent gymnázia s humanitním zaměřením jsem se domníval, že bych měl pokračovat v širším rámci tohoto zaměření, ale doba první poloviny sedmdesátých let tomu nebyla nakloněna. Bylo to směr, s nímž byla – na rozdíl od studia přírodovědných oborů – mnohem více spojena závislost na podmínkách tehdejšího režimu, předpokládající vaši loajalitu a samozřejmě často později též i práci, jemu sloužící. Vzhledem k mým názorům a faktu, že naše rodina – především můj otec – byla komunistickým režimem perzekvovaná, bylo pro mě naprosto nepřijatelné takový požadavek třeba jen na okamžik připustit, proto jsem dále ani o jiných možnostech studia tohoto typu neuvažoval, a tak jsem se nechal poměrně snadno přemluvit ke studiu medicíny. Něco jsem si v něm samozřejmě našel, ale nikoli ve smyslu nějakého konkrétní problematiky, spíše to mělo co do činění s celkovým smyslem lékařského povolání. Chvíli jsem sice uvažoval o psychotronice, ale to byl obor, který vzhledem k marxisticky materialistickému pojetí studia těžko dostupný, proto se nakonec ze mne stal internista.
Zmínil jste problémy, které měla vaše rodina za minulého režimu. Hlavně váš tatínek, právník.
Ano, otec byl právník. A jelikož Němci svého času zavřeli vysoké školy, dodělával práva až po válce a posléze byl umístěn do Českého Krumlova. Tam se ve chvíli, kdy komunisté převzali moc, dostal do problémů. Byl na něj vyvíjen nátlak, aby participoval na momentálním výkladu trestního práva, což odmítl a tím se stal nejen sledovaným, ale posléze byl přemístěn do výroby jako dělník v papírnách ve Větřní. Jako praktikující katolík navštěvoval pravidelně bohoslužby, stýkal se s podobně smýšlejícími přáteli, tedy následovalo vykonstruované obvinění ze spiknutí proti republice. Byl to samozřejmě nesmysl, nicméně mého otce odsoudili a uvěznili v Jáchymově, kde dva roky lámal uranovou rudu. Když se vrátil domů, vážil zhruba čtyřicet kilo a maminka vzpomínala, že mu dokázala obejmout stehno rukou. Po návratu mu dovolili dělat podnikového právníka v Ledči nad Sázavou, malém městě na Vysočině, kde jsem posléze prožil celé své dětství a od útlého věku byl konfrontován s údělem režimem sledovaných osob. I poté, co jsme se v mých osmnácti letech přestěhovali do Prahy, byl můj otec pravidelně „kontrolován“ a minimálně jednou ročně vyslýchán v Bartolomějské. Skončilo to vlastně až s nástupem Gorbačova k moci, kdy se poměry začaly alespoň trochu uvolňovat. Rodiče se nám dětem snažili žití v kritických dobách usnadňovat, jak jen mohli, minimalizovali konfrontaci s určitými skutečnostmi, na druhé straně nás ale vychovávali v jisté hodnotové hierarchii, takže jsem si samozřejmě velmi intenzivně realitu života v komunismu uvědomoval. I má osobní zkušenost se sovětskou okupací, jakkoli jsem v té době byl malý kluk, byla nezapomenutelná. Osud mé sestry byl podobný, též inklinovala ke studiu humanitního typu, ale nakonec i coby premiant třídy nedostala ani doporučení na střední školu. Tehdy otec udělal trik, který nám pomohl, abychom mohli pokračovat ve vzdělání – v době ukončení základní školní docházky mé sestry a mého současného přechodu do posledního ročníku gymnázia (nastupoval jsem naštěstí v roce 1969, kdy poměry byly ještě relativně volné) se mu podařilo přestěhovat rodinu do Prahy. V tehdejším bydlišti nám totiž bylo jednoznačně sděleno, že doporučení na školy nedostaneme. Komunistický úřední šiml měl jednu vadu – byl pomalý a tak, dříve než se naše kádrové materiály dostaly do místa bydliště, podařilo se sestře dostat se alespoň na průmyslovku a mně alespoň do nultého ročníku lékařské fakulty. Pražští kádrováci to pak už nechali plavat – nebyli nejspíše tak „důslední“ a kovaní jako ti venkovští, kde se ostatně člověk na rozdíl od Prahy stěží ztratil z jejich zorného pole.
Co vás přimělo začít psát vlastní skladby?
Na základní škole jsem chodil do hodin klavíru a strašně mě to nebavilo. Nerad jsem obehrával etudy, ale od malička mi matka pravidelně pouštěla desky, které kupovala jako členka tehdejšího tak zvaného gramofonového klubu. Poslech klasické hudby mne ovlivnil asi nejvíce. V oblibě jsem měl hlavně symfonickou tvorbu, ale s výjimkou oper jsem poslouchal téměř všechny druhy hudebních forem. Některé skladby jsem znal prakticky nazpaměť a díky okouzlení z tajů instrumentace jsem začal uvažovat o tom, že bych se sám pokusil o komponování. Někdy v deváté třídě jsem se odvážil svého učiteli hry na klavír předložit svou první vlastní skladbu. S očima obrácenýma v sloup pravil, že je to zajímavé, a protože byl velmi tolerantní, s mými pokusy dokázal poměrně dlouho vydržet. Dodnes jsem mu za to vděčný. Nicméně, v té době jsem si nemyslel, že bych si ze skládání hudby udělal nějaký výrazněji aktivní zájem, ale boom rockové hudby, do které jsem byl zamilován stejně jako do klasiky, vzbudil skrytou touhu být její součástí i jako hráč, ale především jako někdo, kdo by mohl přispět něčím novým, což už mi zůstalo. Jak jsem řekl, formovala mě stejně intenzivně klasická muzika i rocková hudba konce šedesátých a začátku sedmdesátých let a v tom duchu se odvíjely i mé tehdejší skladatelské počiny. Když se podívám na své skladby z té doby, je to jakási kombinace prvků klasické hudby na rockových základech a šablonách. V první polovině 70. let byly režimní represe vůči rockové hudbě natolik silné, že se mnoho kapel uchýlilo k soudobé módní vlně fúze jazzu a rocku. Nikomu příliš nevadily, protože se věnovaly instrumentální hudbě, nebyly rockově agresivní a „nebezpečnými“ texty nehrozily. Vzhledem k hladu po hudbě a trvalému nedostatku možností poslouchat živě něco jiného mne tato móda ovlivnila, i když můj vztah k jazzu byl tehdy silně limitovaný a limitovaným i zůstal, jakkoli jsem později jedno jazzové album vydal. Musím ovšem podotknout, že se se stále bavíme o době a o skladbách, které jsem psal do šuplíku, a vůbec by mě nenapadlo, že bych je někdy mohl hrát veřejně. Nechtělo se mi podnikat kroky, které by v té době nutně musely být kompromisní, proto jsem se smířil s představou, že skládám sám pro sebe. Až v osmdesátých letech, kdy došlo k určitému rozvolnění, jsem se odhodlal k jisté prezentaci, ale jednalo se jen o ojedinělé pokusy. Vysvobodil mne až post-punk. Nejen jako hudební žánr, ale i coby přístup k věci. Sice se zpožděním, ale zpoždění jsme tady byli díky společenské atmosféře a omezenému přístupu k hudbě všichni. Proto, až když mi bylo třicet let, podařilo se mi nalézt spřízněné duše, v průměru o deset let mladší kluky, kteří měli poměrně jasnou vizi, se kterou jsem programově souzněl sice jen v určitých ohledech, ale jejich entuziasmus a způsob vyjádření mne nabil energií natolik, že jsem začal mnohem intenzivněji pracovat na svých vlastních věcech, a to již s cílem jít s nimi na světlo světa.
To už se bavíme o skupině Der Marabu?
Ano, zprvu Marabu, později Der Marabu. Setkal jsem se s nimi v roce 1985. Hráli post punk ve stylu kapely Gang of Four, ke které vzhlíželi, nicméně chtěli se prostřednictvím tohoto vlivu dostat dál. Já jsem Gang of Four znal a měl rád také, a to díky Jiřímu Černému, který je pro české posluchače objevil a zahrál v rádiu někdy v roce 1982, a to byla vlastně má vstupenka do kapely. Došlo k určitému střetu vizí, ale v tvůrčím slova smyslu pozitivnímu. Po roce zkoušení a dvou letech koncertování, dva zakládající členové kapely na počátku roku 1989 emigrovali, nicméně v roce 1990 se mi podařilo přivést nazpátek bubeníka a s novým kytaristou jsme ve trojici začali znova. Období od roku 1991 do roku 1994, kdy jsme se již nazývali Der Marabu, považuji za vrchol toho, co se nám podařilo v rámci skupiny vytvořit.
Jak už jste sám řekl, Der Marabu vycházeli z punkové estetiky. Je vám tohle hnutí blízké dodnes?
Svým způsobem je. Z klasického punku sice přežilo jen velmi málo kapel, ale skupiny, které na něj navazovaly – to se bavíme o post punku – zní dodnes skvěle. Například Public Image Ltd, Stranglers, zmínění Gang Of Four, atd. Když se budeme bavit o čistě o hudební stránce, tak ryze punkové kapely jako Sex Pistols či Dead Kennedys nejsou ničím jiným než jednou z tváří rock and rollu, podstatnější ovšem je, co a jakými výrazovými prostředky sdělují. Hudebně to opravdu nebylo nic převratného, revoluční a mnohem důležitější však byla právě autenticita hudby, její energičnost, naléhavost a přímý kontakt s realitou. Punk sám o sobě nemá tolik tváří, které by byly převratného významu, a to i díky své přirozené jednoduchosti a přímočarosti, ale to, co vyvolal a ovlivnil svým přístupem k věci je velkou škálou skvělé, nápadité hudby, kterou se může pyšnit konec let sedmdesátých a léta osmdesátá. Ostatně kromě dalších stylů a žánrů ovlivnil punk i industrial, po ryze hudební stránce nejvíce asi britská punková kapela Crass.
Osobně punk vnímám nejen jako hudební styl, ale hlavně jako ideový postoj. Vymezení se proti establishmentu, když se budeme bavit o hudbě, tak třeba proti nabubřelým dinosauřím art rockovým kapelám, které nad jakékoliv sdělení preferují okázalou virtuozitu. Jinými slovy, punk je pro mě i třískání pěstí do vrat, ne tisíc akordů za minutu.
Samozřejmě. Punk byl postojem, do značné míry sociálně podmíněným. Bylo to odmítnutí pokrytectví společenského diktátu a striktní NE účasti na jeho fungování. Byl v něm dostatek vzdoru a přímočarosti, aby vyvětral v místnosti a otevřel v hudbě dveře nové generaci, znechucené klišé a samoúčelností tehdejší produkce. Současně v něm nebylo místo pro pýchu a kvaziumělecké elitářství, čímž uvolnil prostor pro hudebníky, kteří nebyli svázáni tvůrčí rutinou a technickou zdatnost nepovažovali za cíl, ale za prostředek.
Dodnes jsem velký fanoušek Joy Division, což je kapela, která vznikla na základě toho, že si dva zakládající členové Barney Sumner a Peter Hook zašli na koncert Sex Pistols a když dozněla poslední nota, řekli si, že takovýhle kravál dokážou taky.
Post-punk a částečně new wave je hudba, která mne dodnes neomrzela. Jak se mi zprotivil art-rock se svými samoúčelnými a samolibými ekvilibristikami, tak tuhle muziku mám stále rád. Musím samozřejmě zdůraznit, že to nemyslím univerzálně. Žádný umělecký žánr, zrovna stejně jako žádné hnutí či ideologie nejsou chráněny před manýrou a postupným úpadkem. Každá revoluce požírá své děti. Nicméně, prostě to nejlepší z téhle scény žije pro mne svou nápaditostí, položením důrazu na výraz, vitalitou, autentičností výpovědi a sebezahrnujícím kritickým postojem dodnes.
Vždycky by tam mělo být nějaké vymezení, že ano?
Ano. I z toho důvodu potkáte i dnes na ulici pankáče s čírem. Možná se vám to může zdát obsoletní, v mnoha případech je to už jen povrchní sympatie, ale ten způsob myšlení a typ názoru tam zahlédnout lze. Tato doba by ostatně nějaký nový „punk“ nepochybně potřebovala. Možná ještě více než dříve, je však ve své netečnosti, konformitě a bezobsažnosti sama se sebou spokojena.
Když už jsme u jasně formulovaného názoru, jste velkým zastáncem používání názvu Česko, v angličtině Czechia. Kde se ve vás vzala touha bít se za jednoslovný název našeho státu?
Název používám ho od roku 1993, kdy jsem v televizi viděl nějaký sportovní přenos a naši reprezentanti byli označeni na obrazovce anglickým názvem Czechia, což jsem považoval za logické navázání na Czechoslovakia. Velmi záhy však k mému zklamání název z obrazovek zmizel, byv nahrazen formálním Czech Republic. Ostatní státy užívaly standardní zeměpisná jména a my se vrátili k onomu komunistickému zvyku užívat název politický, který mezi nimi nesmyslně trčel jako bychom byli široko daleko jedinou republikou. Záhy bylo jasné, že se jedná o celospolečenský trend. Tento jev jsem považoval za nepřirozený, problematikou jsem se ovšem začal aktivně zabývat až mnohem později, a to ve chvíli, kdy mne nějakým způsobem dostihl dlouhodobě strnulý a iracionálně odmítavý postoj naší politické reprezentace k přirozeně nadčasového názvu státu, neskýtající naději k nápravě stavu. Nikdy bych netušil, že se budu hlouběji zabývat jazykovými, geografickými a historickými aspekty v souvislosti se jménem státu, jakkoli se jedná tematicky o zajímavou, ale – jak jsem se tehdy domníval – dílčí problematiku. Pravým důvodem se nejspíše stalo až přesvědčení, že téma je mnohem širší a představuje odraz lokálního psychosociálního klimatu, zcela výjimečného v kontextu historicky dlouhodobě zavedených zemí evropského kontinentu. Zásadním podnětem bylo seznámení se s názory a aktivitami lidí, sdružených v Občanské iniciativě Česko / Czechia. Pochopil jsem, že jde vlastně o zcela zásadní problém především vzhledem k tomu, jak široký okruh komplikací a negativních dopadů generuje.
Můžete být konkrétnější?
Pokud bych se měl vyjádřit co nejpřesněji, český stát chápeme jako kontinuální v čase a prostoru, proto usilujeme o to, aby byl prezentován univerzálně použitelným názvem. Takovým názvem je jméno zeměpisné, v našem případě jednoslovné, ale o počet slov v něm opravdu nejde. Politický název Česká republika je pouze pojmenováním momentálního státního uspořádání na našem území, které takový akční rádius nemá, je totiž na rozdíl od zeměpisného jména z vlastní podstaty přechodné povahy, ignoruje historickou kontinuitu státu a jeho funkce je tak limitována pouze na aktuální státní subjekt. Na našem území, stejně jako na území většiny jiných zemí, se v historii vystřídala řada státně-politických útvarů, a právě užívání jména, jenž má univerzální a politický nezávislý charakter státu, slouží překlenutím a stmelením těchto nejrůznějších podob na historické přímce, jsouc současně jednoduchou, trvalou a viditelnou značkou, poskytující příslušné výhody pro vnější prezentaci země v nejrůznějších sférách lidské činnosti. Tuto potřebu název Česko, resp. anglicky Czechia, beze zbytku splňuje. Ze zcela zásadních důvodů je tedy naprosto nepodstatné, zda se mi líbí nebo ne, neb subjektivní dílčí hledisko ve věci obecně prospěšné nemá místo. Toto vědomí však u nás absentuje a velká část společnosti vnímá v této postfaktické době jen přítomnost. Teď je tady Česká republika, a to stačí k tomu, aby získala punc věčnosti, jakkoli je to absurdní.
V čem přesně je ta absurdita?
Základním zájmem státu by mělo tedy být, aby vystupoval jako historicky svébytná, nezpochybnitelná jednotka, a ne jako série pomíjejících politických zřízení, ve kterých se nikdo nevyzná. V našem případě se od roku 1918 změnil politický název devětkrát, což hovoří samo za sebe. Místní předpojatost vůči zeměpisnému názvu je založena na celé řadě důvodů, z nichž však žádný nemá racionální základ. Jedná se výhradně o subjektivní, často kvaziestetická hlediska, velmi často pak jde o důvody zcela vykonstruované a recyklaci oblíbené mytologie na dané téma. Díky zlozvyku používat formální název při každé příležitosti splynul tento podprahově ve vlastní jméno, kterým však není a ani být nemůže. Tato jazyková nepřirozenost stojí za širokým spektrem tragikomicky absurdních nesmyslů typu „…když Cyril a Metoděj přišli do České republiky“, „Pleistocenní nosorožci České republiky“ a podobně. Ze sto padesáti republik ve světě jen málokterá trvá na používání tohoto slova v běžné řeči. Je to logické, politický název se mění se změnou režimu či statutu, sídelně-historická jednotka a s ní i zeměpisný název změnám nepodléhá, respektive nemusí nutně podlehnout.
Československo minus Slovensko rovná se Česko. Je to logické, proč tedy tak velký odpor k tomuto jménu?
Ano, přesně tak je to jednoduché. O to více se onen odpor jeví bizarním a nesmyslným. Domnívám se, že skutečným hlavním důvodem je fakt, že Češi se po rozdělení Československa s novým státem nesnadno identifikovali. Na rozdíl od Slováků, kteří rozdělení aktivně podporovali, Češi ho jen trpně přijali. A tak jim i v názvu něco začalo chybět. Reakce byla ovšem naprosto dětinská a ryze instinktivní. Bláhově se domnívat, že onen pocit ztráty stačí nahradit slovem „republika“ je výrazem naprosté bezradnosti a krize identity. Starší generace byla plna nostalgie nad Československem, neb rozdělení představovalo jen vědomí dalšího, i když zdaleka nikoli tragického selhání české státnosti ve dvacátém století. Mladá generace sice takový problém nemá, ale je vedena svými učiteli v „českorepublikánském“ duchu. Není výjimkou, že na některých školách je zakazováno název Česko používat. Na daném stavu se podílí i neuvážené a emotivně laděné výroky některých ikon z řad intelektuálních elit, které přisoudily názvu pejorativní nádech či podezření z nespisovnosti, což jsou atributy, které mu vůbec nenáleží a jsou naprosto svévolným a umělým výtvorem. Politická reprezentace v tomto směru – a nejen v něm – naprosto zklamala. Není-li představitel státu schopen pochopit význam stálé a jasné značky země, je to nejen známka jeho omezenosti, ale především chybění jeho odpovědnosti vůči celku, kterému by měl sloužit, a to je zatraceně zásadní vada na jeho kompetenci. Názvoslovně je vše v pořádku: Česko = Čechy + Morava + Slezsko, v angličtině Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia; ale především – jedná se prakticky o jedinou přirozenou možnost z hlediska zeměpisného i strategického, danou reálnou jazykovou a historickou nabídkou. Název Česko je dokumentován již v roce 1704, existence názvu Czechia v latině se datuje podle dosud známých nálezů od roku 1596, ze které přešla do angličtiny v první polovině 19.století, záznamy ovšem prokazují užití příbuzného tvaru v anglickém jazyce již v první polovině 17.století. Takže dějinná kontinuita tu je i z hlediska lingvistického a není jiné varianty, která by současně nebyla buď historicky nekomunikativním novotvarem nebo obsahově nesprávným označením. Nicméně, po mnoha letech se zeměpisný název podařilo konečně institucionalizovat, a od roku 2016 je zaznamenán v příslušných seznamech OSN. Od 5. července 2016 je Česko a jeho cizojazyčné překlady včetně anglického Czechia oficiálním zeměpisným názvem naší země. Současným úkolem je tedy jeho praktické přijetí, které však bude nepochybně vyžadovat vzhledem k dlouhodobě zakonzervovaným návykům a animozitám o to více času.
Když jste zmínil, že v názvu Česko něco chybí, vždycky se mi vybaví ten pocit, když slyším naši hymnu a po doznění posledních tónů Kde domov můj stále automaticky očekávám Nad Tatrou sa blýská…
Ano, je to u mnohých stále přítomné. Jen pro odlehčení, Stalin prý jednou o československé hymně řekl, že začátek je utahaný, ale pak to dostane ten správný revoluční náboj.
Pojďme se vrátit k vaší muzice. Co se stalo s Der Marabu?
Na konci roku 1994, po tříleté práci ve trojici a nahrání dvou alb, kteréžto období považuji za nejsvébytnější a jeho produkci za nejzdařilejší, kapela zbytněla. Stalo se tak po mnoha dohadech a k mé nelibosti, byl jsem s ní však svázán natolik, že jsem přistoupil na kompromis. Najednou jsme měli šest členů a o to větší nesoulad představ o tom, jakým směrem se ubírat. Velmi často jsme koncertovali, ale zároveň mezi jednotlivými členy narůstaly spory. Po mnoha personálních změnách jsme nakonec nahráli jedno album, které ovšem prokázalo, že jsme se ocitli ve slepé uličce a se svým hledáním dospěli do bodu, kdy tvorba nebyla již dalším posunem, ale jakousi příliš pestrou mozaikou trendů, z nichž ty mé patřily již jiné formě projevu. Formát standardní rockové kapely, jakkoli jsem k ní silně přilnul, mi přišel vyčerpaný. Přestože jsem se do určité doby snažil udržet kapelu za každou cenu, únava a úbytek entuziasmu mne nakonec zmohly. Jelikož jsem souběžně pracoval na svých vlastních věcech s inklinací k moderní klasické hudbě a práci s muzikalizací primárně nehudebních prvků, začala mi v hlavě pomalu klíčit myšlenka, že bych se vydal vlastním směrem, aniž bych však současně rezignoval zcela na rockové geny. Mým cílem nebyl experiment, ale nadžánrový přesah, o němž jsem postupně získal ucelenou představu. Nemám rád slovo „experimentální“, které obyčejně dodává popisovanému objektu zdání intelektuálně vyššího typu pracovní techniky, jakkoli je bezobsažné a hovoří spíše o nejasnosti představy autora o vytvářeném. Mým cílem byl posun nad rocková schémata ve smyslu organické integrace hudebních principů soudobé vážné hudby a post-industriální materie v homogenní celek. To je nutno podtrhnout – nikoli tedy sloučenina, ale dále nedělitelná struktura. Rozhodl jsem se proto přestavět svůj program tak, aby i fungování kapely stálo na širším základě mé sólové kompoziční práce, její celková orientace pak byla věcí spolupráce, kde každý z členů má jasně dané a současně nezaměnitelné role za předpokladu shody nejen v dílčích, ale především v konceptuálních otázkách. To se podařilo a na troskách Der Marabu tak vznikl tříčlenný soubor Skrol, pracující na principech, které jsem se pokusil orientačně popsat a které zůstaly jednotícím prvkem v různých podobách i dalších, posléze vzniklých projektů, jež představovaly či představují jakési větvení či odrůdy jednoho a téhož, v závislosti na osobním přínosu jejich participantů. Ano, je z toho zjevné, že trpím nadprodukcí, ale není to ničím jiným než skutečností, že ponor do hudby je pro mne asi nejspíše nejpřirozenějším stavem bytí.
Z vaší hudby cítím svár. Duel, dialog. Při prvním vkročení do vašeho světa mě ohromilo, jak silně v něm chci být účasten. Vaše tvorba mě vybízí k tomu, abych s ní vedl dialog, a když dohraje, cítím se jednak obohacen o nesmírně silný duchovní zážitek, jednak mě napadají další a další otázky, což mě vybízí k dalšímu poslechu. To je podle mě smysl vaší hudby. Když budu ještě pokračovat a rozvinu myšlenku o sváru a dualitě, pro mě je to souboj dobra a zla, černé a bílé.
Je to tak. Vyjádřil jste to velmi výstižně. Samozřejmě jde o můj vnitřní svár, který mě provází celý život. Je to rozpor mezi antropocentrickým světem, s kterým bytostně nesouzním, nicméně jsem jeho součástí a do jisté míry – ať si to přiznám či nikoli – i jeho produktem, a světem duchovním, který ctím a vzhlížím k němu, cítím se ovšem být příliš slabým, pochybujícím a zároveň součástí generalizované slabosti a pochyb, abych byl schopen dostát jeho požadavkům, jež mne přesahují. Tento rozpor je natolik věrným společníkem, že se bezesporu musí odrážet v mé hudbě.
Čili věčné hledání?
Asi ano. Hudba je ovšem současně pro mne jediným prostorem a substancí, v níž onen duel probíhá autenticky a jeho výsledek může přinést jistou podobu uchopení onoho přesahu. Hodně se v tom odráží můj katolicismus, a jak jsem řekl, není to jen souboj vnějšího „zlého světa“ a „mého vnitřního dobrého“, v obojím jsem přítomen samozřejmě i já. Z onoho sváru či konfrontace vzniká něco jako transsubstanciační akt. Prostě se z toho žhavého konfliktu snažím vykovat něco, co mne posune dál. To je pro mě základní, principiální a filozofické téma, které se odráží ve všem, co dělám. Mám i projekty, které znějí přece jen trochu odlehčeněji – přece jen nemůžete věčně jen bojovat sám se sebou, bylo by to trochu masochistické – občas potřebujete, aby vám hudba dodala energii a radost. Nemám samozřejmě na mysli radost za každou cenu, tu radost, která má co dělat s cílenou lobotomií a kterou potkáváme na každém kroku jako laciný děravý deštník, který má za cíl zakrýt to, co nechci vidět a chránit příjemné nevědomí. K tvorbě jako takové ovšem vždy přistupuji s radostí, lépe řečeno s radostí z naděje, jakkoli je nakonec vyčerpávajícím prožitkem.
Nejen pro vás, ale i pro příjemce, že ano?
Naprosto chápu ty, kterým moje hudba přijde těžká, na druhé straně se setkávám s názory lidí, které moje hudba uklidňuje – a pro ně asi skládám. Nejspíše jsou to ti, kteří žijí podobné životy a čelí podobným problémům. Najdou si tam něco ze svého životního údělu a tématu. Uklidnit totiž může jen někoho, pro koho onen svár není ničím výjimečným.
Několikrát jsem se setkal s tím, že vaše muzika je temná, bezvýchodná nebo dokonce zlá, s čímž absolutně nesouhlasím.
Ano, často slyším toto klišé. Příliš temná a depresivní. Slýchám ho často a částečně ho vlastně chápu. Je mi jasné, že tato hudba nemůže oslovit široký okruh posluchačů a pokud pomineme ty, pro které prostě jen není jejich šálkem čaje či nezapadá do jejich estetických kritérií, vím, že je to pohled lidí, kteří buď nejsou schopni či ochotni dohlédnout dál než za vnější slupku, tedy naprosto superficiální atributy slyšeného nebo se obávají otevřít se sdělení. To je třeba akceptovat, nicméně když čtu nebo slyším podobný názor, nepokračuji v četbě dál. Vím, co bude následovat. Ostatně, řečeno jiným klišé, není světla bez tmy. Jedno nemůže existovat bez druhého. Ať se to komu líbí či nikoli. Nic negativního na tom neshledávám, a už vůbec není mým cílem jakákoli negace. Právě naopak.
Jak došlo k tomu, že vaše nahrávky vycházejí většinou na zahraničních labelech a že je vaše jméno možná respektovanější a známější v cizině než v Česku?
Když vznikl projekt Skrol, řekli jsme si, že českou scénu po dřívějších zkušenostech nebudeme preferovat. Zdála se nám příliš svázaná s dědictvím undergroundu, lépe řečeno tzv. androše, což je specifický česká odnož undergroundu. A potvrdilo se nám to, neb je tomu tak dodnes. V době začátků Skrol vznikla současně i industriální platforma Ars Morta Universum, založená mými spolupracovníky z kapely, Tomem Saivonem a Martinou Sanollovou. Založili Pražský industriální festival, který fungoval zhruba do roku 2010 až 2011. Tím, že přiváželi kapely a hudebníky z celého světa, docházelo k přímé konfrontaci našich a zahraničních projektů a tato provázanost se promítla i do našeho programu. Naše koncerty a turné v zahraničí byly průkazem nepoměrně většího zájmu, než tomu bylo u nás. Byla to ohromná vzpruha, navázali jsme spousty kontaktů a drtivá většina našich nebo mých desek začala vycházet a nadále vychází v cizině. V Česku jsme za více než dvacet let existence vydali jen dvě alba projektu Aghiatrias.
Jako jeden z mála českých muzikantů jste se dokázal prosadit v zahraničí a vydobýt si tam velmi slušné renomé. Kde všude na vaši hudbu slyší?
V Itálii, Polsku, Německu, Spojených státech, překvapivě i v Řecku, Jižní Americe či Rusku. Za nejúspěšnější považuji některé naše koncerty v USA a moje sólové prezentace v Řecku a Itálii.
Kde všude jste koncertoval?
V USA, v Německu, Rakousku, Itálii, Velké Británii, Holandsku, Francii, Řecku, Finsku, pobaltských státech, nejvíce ale asi v Polsku, kde je velmi rozvinutá industriální či post-industriální scéna a vždy jsme měli velmi přátelské kontakty s některými tamějšími hudebníky a pořadateli, kteří se inspirovali právě oním pražským industriálním festivalem.
A jak často vystupujete v Česku?
Tak dvakrát, třikrát do roka. Většina klubů, kde byl o podobnou hudbu zájem, zanikla, nebo se přeorientovala na jinou hudbu. V porovnání třeba se zmíněným Polskem je to obrovský rozdíl. Žádali jsme kdysi Ministerstvo kultury o grant na provedení mé industriální symfonie, abychom po obšírném a skoro rok trvajícím dopisování a vysvětlování získali částku, která náklady nemohla pokrýt ani zčásti. Od té doby jsem podobné akce vzdal. U nás jsou totiž kultury dvě, jedna, která je podporována de facto automaticky a druhá, která na podporu nárok nemá nebo se jedná o symbolický příspěvek, neb neskýtá příslib návratnosti. A proto je subvencována především ta kulturní sféra, která z vlastní podstaty žádnou finanční pomoc nepotřebuje. Malý dvoreček a předem vybraní kamarádi tvoří jiná pravidla než ta, která by byla motivovaná kulturním rozvojem. Velmi smutná součást naší místní reality. Poláci z příslušných fondů rozdělují s evidentním zájmem o to, aby jejich kulturní scéna byla co nejkošatější a onen diametrální kvalitativní rozdíl v přístupu je na jejich produkci znát. Tak se stalo, že onen pražský industriální festival byl nucen skončit pro nedostatek finančních prostředků a v podání našich polských přátel se změnil v největší a nejreprezentativnější podnik tohoto typu v Evropě.
MUDr. Vladimír Hirsch (63), hudební skladatel, instrumentalista (klávesové nástroje) a zvukový alchymista, spojující v žánrovém přesahu soudobou hudbu klasickou s hudbou dark-ambientní a industriální. Skládá od roku 1973, kdy jako klavírista a varhaník začínal drobnými romantickými a klasicistními skladbami pro tyto nástroje s rockovými prvky. Postupně je inspirován a ovlivněn nejrůznějšími skladebnými technikami a částečně též tradicemi slovanské klasické hudby 20. století, ještě výrazněji však rockovou či jazzovou hudbou. Pravidelně koncertuje jak doma, tak v zahraničí, kde publikuje většinu svých alb. V roce 2010 mu u italského vydavatelství Ars Benevola Mater vyšel osmidiskový komplet stěžejních nahrávek The Assent to Paradoxon. Jeho diskografie včetně prací v rámci hudebních formací a projektů čítá kolem čtyřiceti alb.