Makaya McCraven a jazz, který úspěšně umírá.
Věštit hudebním žánrům smrt je oblíbeným publicistickým a esejistickým cvičením. Žánry se obyčejně pohřbívají už od momentu svého vzniku. A nejinak tomu bylo u jazzu. Rezignované „jazz is dead“ tak trousili neworleanští kapelníci, když Ameriku pohltil swing a swingmani, když se v zakouřených barech horlivě honil rafinovaný bebop. Hlásné trouby třetí říše chtěly jazz vymýtit jakožto „internacionální židovské hudební esperanto“, ovšem do rakve ho posílali ze všech nejraději sami jeho příznivci, zvláště poté, co se jazz i se všemi svými odrůdami definitivně umístil v hitparádách za rock and roll.
Umíráček nejprve zvonil provokativně a politicky, jako v případě filmu The Cry of Jazz z roku 1959, ve kterém se neutěšený a stagnující stav jazzu přirovnává k situaci Afroameričanů. Později rozezněli zvony horliví publicisté, pro které byl jazz zkrátka za zenitem. Pokrok kráčel mílovými kroky a současný svět daleko lépe vystihovaly kytarové riffy Jimiho Hendrixe nebo omamně rozvláční Doors.
Dalo by se čekat, že úmrtní oznámení ztratí na své síle s tím, jak se samotný pojem žánr začne rozplývat v postmoderním, decentralizovaném a pluralitním světě, ve kterém neexistuje jen jeden progresivní hudební vývoj, ale ve kterém se několik hudeb / hudebních kultur střetává v nových konstelacích. Věkem starší žánry se začaly rozmělňovat, tříbit a inspirovat ty nastupující. I když „fusion“ označuje jen jednu konkrétní žánrovou směsici, dalo by se stejným slovem popsat i obecnou situaci v hudební tvorbě v posledních dvou třech dekádách. S příchodem internetu a globalizace se stalo skoro nemožné definovat hudbu jedním žánrem tak, jak to bylo schůdné za dob lokálních a do jisté míry uzavřených komunit. Avšak pro Wyntona Marsalise zůstává žánrová otázka kolem (čistoty) jazzu stále ožehavá. Už do svého alba The Majesty of the Blues z roku 1989 zařadil píseň s názvem The Death of Jazz.
V září toho roku se v časopisu Callaloo vlivného trumpetisty na skladbu zeptali. Vznikla z toho debata o tom, co všechno není jazz, třeba zmíněný fusion: „Během posledních dvaceti let se fusion stal tím, čím chtěl vždycky být: pop music,“ kritizuje budoucí držitel Pullitzerovy ceny a na jiném místě v rozhovoru říká: „Jazz se neustále ředil a zjednodušoval, dokud z toho nebyl fusion nebo funk. Každá nová generace takových stylů byla méně sofistikovaná. Aranže jednodušší. Harmonie také. Hudebníci méně schopní. Celá jejich společenská úroveň a role o dost prostší.“
Prominentní hudebník, který v posledních letech čím dál častěji pomrkává po scéně vážné hudby a který za opravdový jazz pokládá jen to, co obsahuje prvky blues a je hráno na akustické nástroje, tak dal celému diskurzu nová křídla. Zvláště ti, kteří v jazzu stále spatřují jeho původní rebelující a osvobozující povahu, vidí v Marsalisovi konzervativního snoba. „Marsalisova hudba se v posledních letech překotně vyvíjela – směrem vzad,“ shrnul to Harvey Pekar v sarkastické poznámce, která dnes působí ještě jedovatěji a přesněji než v době svého vzniku v roce 1998.
Všeobecně známá osobnost uměleckého šéfa Jazz at Lincoln Center tak vzkřísila unavenou debatu o tom, zda je třeba jazzu vystavit parte. S tím, jak jednadvacáté století klepalo na dveře se mohlo zdát, že půjde jen o jednorázové vzplanutí vášní. Ale nebylo to tak. Na novou generaci hudebníků, mezi nimi i Makaye McCravena, si už novináři brousili otázky týkající se smyslu a životnosti více jak stoletého hudebního žánru.
Jazz is dead mělo teprve naplno začít žít.
We’ve got the Jazz
V roce 1991 vydala trojice kamarádů z New Yorku svoje druhé studiové album s názvem Low End Theory. Podařilo se jim v něm zdařile smíchat jazzové samply a chytlavé beaty. Slovy akademika Emmetta G. Price deska ustavila „hudební kulturní a historické propojení mezi hip-hopem a jazzem.“
K tomuto propojení, které lidé Marsalisova typu považují pravděpodobně za málo sofistikované, se členové sestavy A Tribe Called Quest doslovně přihlásili v tracku Jazz (We’ve Got). V převážně černobílém klipu se dva versatilní a citliví mladí rappeři Phife Dawg a Q-Tip radují z vlastního básnického talentu, zatímco se nad nimi line melodie standartu On Green Dolphin Street v podání Lucky Thompsona. V klipu se objevuje ještě jeden sympatický mladík. Nerapuje, ale očividně je součástí kolektivu. Je to Ali Shaheed Muhammad, na albu se podílí jako producent, DJ, ale když na to přijde, vezme do ruky baskytaru nebo se posadí k bicím. Když se o sedm let později kapela na nějaký čas rozpadla, „Mr. Muhammad“ se přemístil se z New Yorku do Los Angeles a cestoval i jako producent a hráč od projektu do projektu. Nejúspěšnější spolupráci navázal se skladatelem a producentem Adrianem Youngem, která kulminoval v roce 2020.
Přátelská dvojice producentů tehdy rozjela svůj projekt, sérii alb pod názvem Jazz Is Dead. Ideou projektu bylo to, že dostanou do studia své oblíbené, legendární interprety (Roy Ayers, João Donato, Gary Bartz…) a složí jim poklonu tím, že jim dají prostor ve studiu. „Následně vstřebáme všechno to, čím nás ovlivnili a vytvoříme z toho něco, co se více váže k současnosti,“ řekl k tomu Muhammad v říjnovém rozhovoru pro Downbeat.
Za poslední dva roky vzniklo šestnáct desek. S každým novým albem se ukazovalo, že dvojici producentů více než na současnosti záleželo na vytvoření alb evokující zvuk jazzu a soulu 60. a 70. let. Pokud chtěli zdánlivě provokativním názvem své série jednoznačně dokázat, že jazz žije jak nikdy dřív, místy nudně uhlazená alba s hostujícími 80+ staříky možná nebyla ta nejlepší volba. Druhé album plně věnované Royu Ayersovi sice dokázalo, že legendární vibrafonista i dnes dokáže vyšívat lahodná sóla, ale celkový zvuk a produkce byla jen slabou ozvěnou sedmdesátkového půvabu. Ali Shaheed Muhammad „měl“ jazz více v hrsti jako jeden z rapových mušketýrů.
Dvojice producentů svoji zkušenost se svým „Jazz is dead“ projektem shrnuli jako televizní sérii, která podle nich stabilně narůstá na kvalitě. Když se zamyslí nad posledními dvěma lety, vyvstávají dva důležité momenty: Zaprvé, každý další interpret, kterého pozvou do svého studia modifikuje jejich pohled na funkci hudby. Zadruhé, existuje celá řada hudebníků, kteří skvěle hrají něco, čemu by se dalo říkat jazz, ale to slovo nesnáší.
Z jeviště do studia, ze studia na jeviště
Právě tyto dva poznatky propojují Muhammada s Youngem a jiného producenta/skladatele a virtuózního bubeníka Makaya McCravena. Zatímco „Jazz is dead“ se soustředí na pravidelný přísun nových desek, často na úkor kvality, Makaya McCraven se posledních několik let drží poměru jedné desky na jeden rok.
Narodil se v Paříži, vyrůstal v Northamptonu, Massachusetts. Jeho otec je afroamerický jazzový bubeník Stephena McCraven a jeho matka maďarská Židovka Ágnes Zsigmondi, která ve své rodné zemi zpívala a hrála na flétnu, například v pozoruhodné folkové kapele Kolinda. McCraven tak odmala vstřebával široký okruh kulturních a hudebních podnětů. „Vyrůstat v multietnickém, multinárodním a multirasovém prostředí znamenalo, že nikdy neexistovala žádná čistá definice čehokoliv“, shrnul svoje dospívání McCraven v rozhovoru pro The Wire. „Důležité bylo uvědomit si a být hrdý na to, odkud přicházíš a jak ses dostal tam, kde právě jsi.“
Život McCravena dovedl od dětských kapel (inspirovaných z části jazzovou a folkovou domácností, z části devadesátkovým hip-hopem typu Digable Planets, The Pharcyde nebo A Tribe Called Quest) až k letošnímu vydání jeho devátého alba In These Times a k podzimnímu evropskému turné. V jeho rámci 13. listopadu vystoupil společně s Marquisem Hillem na trubku, Mattem Goldem na kytaru a Juniusem Paulem na baskytaru v pražské La Fabrice na festivalu Prague Sounds (o dalších koncertech jsme krátce referovali tady a tady).
V sousedství ostatních festivalových koncertů byl McCravenův set nejméně předvídatelný, plný překvapivých výchylek ve formě, ve stavbě sól, a hlavně ve střídání rytmických patternů, často divokých, vždy přesných. Komplexních, ale ne únavných. Kvarteto hudebníků rozjelo koncert, který uměl místy znít jako hip-hopový background track i jako experimentální zvuková performance, co by obstála na v listopadu paralelně probíhající Alternativě.
Pro McCravenovy fanoušky bylo na výborně nazvučeném koncertě nejzábavnější sledovat jeho aranžerské schopnosti. Písně z nového In These Times musel z původního bujně instrumentovaného hávu dostat do kvartetního zvuku, ale zajímavější výzva spočívala v aranžích písní z alba Deciphering The Message z předchozího roku.
Na něm se čile experimentující producent vydal do archivů věhlasného labelu Blue Notes Records. Vybrané nahrávky borců jako Art Blakey, Horace Silver nebo Kenny Dorham McCraven prohnal důkladným a detailním postprodukčním procesem. Vytvářel smyčky a rearanžoval jednotlivé party, na playback nahrál vlastní bicí, basu, klávesy. Pracoval s historickými i vlastními samply. Tímto způsobem vzniklo také In The Moment, kde byl výchozím materiálem 48 hodin živě nahrané improvizace. U Highly Rare se šlo do opačného extrému. Celý mixtape byl složen ze samplů z jedné DIY show z chicagské Danny’s Tavern, „místa, kam rozhodně nikdo nechodí na koncerty, natož aby se v něm nahrávalo.“
Když se McCraven rozhodne zařadit některý z takových tracků na živý koncert, celý proces dostane nový zvrat. Vykonstruovaný zvukový artefakt v podobě mixu spojujícího smyčky starých nahrávek s novým playbackem je třeba rozepsat do partů. Dvojalbum Universal Beings a aktuální In These Times tvoří jeden oblouk, ve kterém se spojují všechny tyto aspekty do jednoho příběhu. Nejprve se nahrály živé komorní a notně improvizované sety se čtyřmi různými sestavami ve čtyřech různých městech s vyhlášenou hudební scénou – New York, Chicago, Londýn, Los Angeles. McCraven poté nahrávky rozsekal, našlehal, převrátil, rekonfiguroval v postprodukci a vydal je jako Universal Beings. Výsledné tracky v průběhu let aranžoval podle toho, s jakými hudebníky byl na koncertní šňůře. Když letos v září vyšlo In These Times, sešla se na něm většina McCravenových spoluhráčů ze všech čtyř měst, čtyř komunit. Přehršel svých hudebních nápadů, které díky svému modus operandi McCraven nasbíral, uplatnil při vytvoření nových skladeb.
Rekontextualizace na druhou. Vrstvy na vrstvách.
Poslouchej víc
McCravenův přístup k hudební produkci i postprodukci, jeho zájem spolupracovat s výraznými osobnostmi a na základě jejich preferencí či určitého konceptu měnit styl svého hraní, provokuje hudební novináře ke kladení otázek okolo žánrů. Hrajete jazz? A neumřel jazz už náhodou?
Rozhovory a s McCravenem jsou často jasně artikulované, zábavné i příjemně bezprostřední. Aby dodal svým slovům patřičnou váhu, nosí občas McCraven tričko s nápisem „Listen more“, poslouchej víc. V souladu s tímto časopisem, jehož slogan zní „hudby je víc“, HIS Voice i McCraven tím „víc“ nemyslí kvantitu, ale způsob poslechu, šíři zájmu, nastavení mysli.
Otázkám kolem toho, jaký žánr vlastně hraje, umí sympatický muzikant statečně čelit. „Chci prostě jen vyjádřit úctu téhle hudbě,“ říká Guardianu, „improvizované hudbě, černé americké hudbě, nebo jakkoliv to chcete nazvat. Nesnažím se vytvořit něco úplně nového, jenom se snažím o hudbě zjistit co nejvíc a tuhle znalost použít jako nástroj pro vytvoření vlastní výpovědi, která projde zkouškou času.“
Když dojde na samplování hudby, říká k tomu: „Sampling je hra mezi budoucností a minulostí. Historie jazzu je prosycená samplováním. Slyšíte podobná intra v rozdílných písničkách a můžete vystopovat putování chytlavých licků a motivů. Byla v tom stejná logika jako dnes, jen teď máme k dispozici lepší technologie.“
Jsou to dobře konstruované a trochu vyhýbavé odpovědi. Nedá se nic dělat, slovo jazz je s McCravenem spojené. Žádný promotérský text a tisková zpráva se bez toho neobejde.
„Ano, musíme všichni používat slova – tak, abychom mohli prodat svoje alba, abychom mohli mluvit o něčem nehmatatelném. Je to jako s tím rčením, ‚psát o hudbě je jako tancovat o architektuře‘, není vůbec jednoduché dešifrovat zvuk a emoce vázající se k abstraktní myšlence a následně tyhle věci vměstnat do slov, kterým budou lidé rozumět. Proto máme slova jako ‚jazz‘. A někdo pak řekne, ‚wow, tohle je skvělý jazzový umělec!‘, ale co to vůbec znamená? Že hraje jako Kenny G nebo že zní jako Miles Davis?“
Dejte mi s těmi žánry pokoj
V příjemném kontrastu s pokusem o vyčerpávající odpověď se s tím McCraven nezdržoval v rozhovoru pro Rolling Stone: „‚Je jazz mrtvý?‘ je stupidní otázka.“
Jenže je zřejmé, že to byla delší odpověď, která odhaluje jeho souboj se žánrovými stereotypy. Ať už jde o komponování jednotlivých skladeb či o promýšlení rafinovaných projektů, ve kterých se pomocí postprodukce a konfrontace mezi historickou a vlastní hudbou snaží poodkrýt něco obecně platného a relevantního.
Když se v roce 2007 kvůli své budoucí ženě, nyní profesorce asijsko a afroamerických studií, přestěhoval do Chicaga, zažil příjemný kulturní šok. „Dostal jsem se tam a potkal mladé černé hudebníky, kteří měli přehled jak v avantgardě, tak v hip-hopu. A taky byli schopni bez problému hrát straight-ahead jazz. Řekl jsem si, ‚tohle je moje parta.‘
Do jeho party postupně přibyli vedle harfistky Brandee Younger letos nominované na Grammy třeba saxofonistka Nubya Garcia nebo politicky angažovaný Shabaka Hutchings (album Your Queen Is A Reptile jeho kapely Sons of Kemet upozorňující na (polo)zapomenuté úspěšné ženy černé pleti se stalo albem roku 2018 podle Wire). Zatímco chicagská session ze zmíněného Universal Beings společně s Hutchingsem je jeden z nejodvážněji znějících McCravenových projektů, některé tracky z aktuálního In These Times nemají daleko od sentimentálního kýče.
Ukazuje se, že McCraven není ani tak hráč putující mezi žánry, ale muzikant putující mezi lidmi, kterým soustředěně naslouchá. Nejde o to, že by hráčům poskytl jako Younge a Muhammad volné studio, ve kterém si můžou dělat, co chtějí. Jde o svého druhu směnný obchod, kterého se všichni naplno účastní. „Kultura se může rozvíjet, když lidé cestují a vyměňují si nápady,“ shrnul to sám lakonicky.
Ale nedá se nic dělat. I když to má Makaya McCraven vyřešené v sobě, a dokonce se snaží pro debatu o své hudbě zavést vlastní termíny jako „beat scientist“ a „organic beat music“ (možná pod vlivem své družky-akademičky, která moc dobře ví, že někdy je třeba přijít s novým termínem, aby se o nějakém tématu mohlo mluvit jinak a nepředpojatě), jeho vlastní manažeři, koncertní promotéři a hudební novináři svůj slovník měnit jen tak nebudou. Co mít budou je v rukávu schovaný seznam žánrů, podžánrů a žánrových odnoží.
Abych parafrázoval špatný fotrovský / tetičkovský vtip: S žánry je to jako s ženskýma / mužskýma, nejde to s nimi, nejde to bez nich. Můžete je ignorovat, můžete je i zavrhnout jako kdyby byli mrtví. Jenže ouha. Vyrazíte je dveřmi jako „jazz“ a oni přijdou oknem jako „fusion“, „jazz rap“, nebo nedejbože „electro swing“. To už bude jednodušší se smířit s tím, že jazzu se jen tak nezbavíme.