Welf Dorr Unit: Blood

  
84

Saxofonista Welf Dorr prezentuje na prvním albu svou novou sestavu, velmi energický elektrický jazzový kvartet. Free-bop se tu mísí se vskutku hypermetalovými bicími, saxofon do toho lká goethovskou milostnou píseň, která ustoupí přežhavené kytaře.

Saxofonista Welf Dorr pochází z Mnichova, ale po studiích na Berklee Collegev Bostonu přesídlil v roce 1995 do New Yorku, kde hrál s kdekým od Vernona Reida po Butche Morrise a sklízel úspěchy i s funkovými formacemi. V současnosti patří mezi jeho hlavní aktivity dechová kapela se signifikantním názvem Underground Horns, což je „big beat“ mísící v sobě prvky evropské, africké i americké hudby nejrůznějšího druhu včetně hip-hopu. Zkrátka tahle parta byla nazvána „mejdanovou kapelou s mozky, která je schopna do sebe infiltrovat všechno“.

Nejnověji postavil Dorr superjednotku, do níž přizval svého soukmenovce a kolegu z Nublu Orchestra Joea Hernsteina, jenž kromě mnoha jiných aktivit spolupracuje s Anthonym Colemanem, vyhledávaného sidemana, původem ukrajinského basistu Dmitrye Ishenka, který získával ostruhy mimo jiné v souborech Stevea Lacyho nebo Johna Tchicaie a v neposlední řadě kytaristu Davea Rosse, jenž má za sebou hraní s Marshallem Allenem ze Sun Ra Arkestra či Joem Lovanem.

Pro zpytování debutového alba WDU je nejlepší začít od konce. Tam totiž najdeme skladbu Left Alone, jejímiž autory jsou Mal Waldron a Billie Holiday, s níž Waldron spolupracoval od roku 1953. Nahrávka s Billie osobně neexistuje, ale v instrumentální podobě tenhle song vyšel na nosičích mnohokrát a s jeho specifickou verzí zabodoval i těžkotonážní kytarista Joe Satriani.  Dorr se svými kolegy ji pojímají s určitou nostalgií a poučeností, ale v rámci jazz-bluesové materie vcelku živě.  Název Blood souvisí i s další coververzí, jíž je Big Tree od Jamese Blooda Ulmera. To je punk jazz jak vyšitý – nikoliv rychlostí (i když to opravdu šlape – možná až jako „garážový“ rock), ale nábojem a naléhavostí. Skutečně krevnatá záležitost s nervní kytarou valící se jako parní válec. Přeskočme teď na titulní (v pořadí druhou) skladbu, která je naopak spíš škádlivým jazzovým pošťuchováním s brilantními ornamenty. Skvěle gradující i na ploše zhruba čtyř minut částečku po částečce k nabitému finále. Následující Dixie je freejazz postavený na základech country +western, kde se ovšem najednou začnou valit kytarové stěny. Inu, autorem je tentokrát Dave Ross. Hravé Two Down (One To Go) se pozvolna rozvíjí od pohodičky do orgiastických tenat. Pětka Outcry je pak tak jakýmsi jazzovým standardem z dávných dob. Je však potřeba se vrátit na úplný začátek. Skoro devítiminutová kompozice Sympathicus je z celého opusu největší bombou. V bookletu anoncovaný free-bop se tu mísí se vskutku hypermetalovými bicími, ale saxofon do toho lká goethovskou milostnou píseň, která ustoupí přežhavené kytaře. Ross ostatně hraje často jakoby kontinuální sólo, které se ovšem náramně přimyká k celku. Dorr se i přes pozici šéfa nehrne dopředu a ústrojně střídá polohy a nálady. A rytmici jsou nenápadně nápadití. Prostě výborně postavené album, kde všechno hraje.

Welf Dorr Unit: Blood
Creative Sources (https://creativesourcesrec.com)