- Inzerce -

Za Dimou Vasiljevem

7. září zemřel ruský vydavatel a promotér Dmitrij Vasiljev.  

dimo.jpg

S jeho jménem jste se přinejmenším na evropské industriální scéně dříve nebo později zákonitě setkat museli. Tak široký byl jeho záběr. Od recenzí a rozhovorů (legendární ruský IEM – Independent Electronic Music) přes rozhlasové pořady nebo pořádání koncertů a ruských turné sahal až po vydavatelství nebo vskutku mimořádnou knihu o italské hudební avantgardě. A sotva šlo v Rusku uplynulých dvou desetiletí najít tak fundovaného a zároveň tak zapáleného propagátora industriální, modernistické a avantgardní tvorby. Přesně pro tenhle druh umění Dimo, jak mu blízcí říkali, žil a dýchal. Mnozí interpreti se díky němu dočkali prvního CD, jiní zviditelnění a konečně mnozí i prvních (a často i posledních) ruských vystoupení. Mnohdy se jednalo o umělce reprezentující estetiky akademické, vážné nebo ponuré, ale k Dimovi seděla spíše laskavost, nadsázka a humor. K ruským koncertům patří přejezdy ohromných vzdáleností a k nim zase nezbytná schopnost improvizovat. A tím i nesčetné bizarní historky. Třeba ta, jak jeden z interpretů musel jet na koncert… nákladním vlakem.  

Nejznámější ale byl Dimo coby majitel vydavatelství Monochrome Vision, pro něž se snad nejlépe hodí zprofanované slovo eklektické. Občas bylo obtížné vyznat se v silách, které jeho katalog formovaly, a často bylo nesnadné, ne-li přímo nemožné některé desky s jeho logem prodat. Červenou nití napříč katalogem byla skutečnost, že se jednalo o interprety méně známé, přehlížené, nedoceněné – anebo o atypická díla těch známějších, o jejich archivy. Pro mnohé bylo CD s charakteristickým černobílým designem pomyslným vrcholem jejich dráhy, často i jediným anebo alespoň prvním vymodleným CD celé jejich kariéry.  

Právě černobílá estetika, Vasiljevovými slovy „podporující představivost“ byla páteří rozhovoru, který jsem s ním kdysi počal ještě pro A2. V kontaktu, tu hustším, tu sporadickém, jsme byli deset let.  

Dimovu požehnanou dráhu navršila kniha a kompilace Viva Italia věnovaná italské hudební avantgardě. Pravda, vyšla jen v ruštině a ve verzi anglickou nezbývá než doufat, ale soudě dle ohlasů právě z italské avantgardní komunity jde o dílo mimořádně fundované a promyšlené. Což není nijak překvapivé, protože takové bylo odjakživa Dimovo celé konání.


Zkouška sirén – Rytmy k jiným světům

Dva filmy s hudbou a smrtí v hlavní roli

Hermovo ucho – Chvála dlouhověkosti

Stoletý Marshall Allen vydává první desku pod svým jménem, o dva roky mladší Milan Grygar stále vystavuje nová díla, osmdesátiletý Anthony Braxton pracuje na šestatřicetidílné opeře.

Jiří Durman a Miroslav Posejpal: Nové a nové spirály

V kavárně s věrozvěsty české improvizace.

Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.