- Inzerce -

Za Dimou Vasiljevem

7. září zemřel ruský vydavatel a promotér Dmitrij Vasiljev.  

dimo.jpg

S jeho jménem jste se přinejmenším na evropské industriální scéně dříve nebo později zákonitě setkat museli. Tak široký byl jeho záběr. Od recenzí a rozhovorů (legendární ruský IEM – Independent Electronic Music) přes rozhlasové pořady nebo pořádání koncertů a ruských turné sahal až po vydavatelství nebo vskutku mimořádnou knihu o italské hudební avantgardě. A sotva šlo v Rusku uplynulých dvou desetiletí najít tak fundovaného a zároveň tak zapáleného propagátora industriální, modernistické a avantgardní tvorby. Přesně pro tenhle druh umění Dimo, jak mu blízcí říkali, žil a dýchal. Mnozí interpreti se díky němu dočkali prvního CD, jiní zviditelnění a konečně mnozí i prvních (a často i posledních) ruských vystoupení. Mnohdy se jednalo o umělce reprezentující estetiky akademické, vážné nebo ponuré, ale k Dimovi seděla spíše laskavost, nadsázka a humor. K ruským koncertům patří přejezdy ohromných vzdáleností a k nim zase nezbytná schopnost improvizovat. A tím i nesčetné bizarní historky. Třeba ta, jak jeden z interpretů musel jet na koncert… nákladním vlakem.  

Nejznámější ale byl Dimo coby majitel vydavatelství Monochrome Vision, pro něž se snad nejlépe hodí zprofanované slovo eklektické. Občas bylo obtížné vyznat se v silách, které jeho katalog formovaly, a často bylo nesnadné, ne-li přímo nemožné některé desky s jeho logem prodat. Červenou nití napříč katalogem byla skutečnost, že se jednalo o interprety méně známé, přehlížené, nedoceněné – anebo o atypická díla těch známějších, o jejich archivy. Pro mnohé bylo CD s charakteristickým černobílým designem pomyslným vrcholem jejich dráhy, často i jediným anebo alespoň prvním vymodleným CD celé jejich kariéry.  

Právě černobílá estetika, Vasiljevovými slovy „podporující představivost“ byla páteří rozhovoru, který jsem s ním kdysi počal ještě pro A2. V kontaktu, tu hustším, tu sporadickém, jsme byli deset let.  

Dimovu požehnanou dráhu navršila kniha a kompilace Viva Italia věnovaná italské hudební avantgardě. Pravda, vyšla jen v ruštině a ve verzi anglickou nezbývá než doufat, ale soudě dle ohlasů právě z italské avantgardní komunity jde o dílo mimořádně fundované a promyšlené. Což není nijak překvapivé, protože takové bylo odjakživa Dimovo celé konání.


Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.

Tvar, který dýchá

Kaleidoskopická hudba Matouše Hejla.

Zkouška sirén: Vášeň v drážkách

Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.