- Inzerce -

Za Dimou Vasiljevem

7. září zemřel ruský vydavatel a promotér Dmitrij Vasiljev.  

dimo.jpg

S jeho jménem jste se přinejmenším na evropské industriální scéně dříve nebo později zákonitě setkat museli. Tak široký byl jeho záběr. Od recenzí a rozhovorů (legendární ruský IEM – Independent Electronic Music) přes rozhlasové pořady nebo pořádání koncertů a ruských turné sahal až po vydavatelství nebo vskutku mimořádnou knihu o italské hudební avantgardě. A sotva šlo v Rusku uplynulých dvou desetiletí najít tak fundovaného a zároveň tak zapáleného propagátora industriální, modernistické a avantgardní tvorby. Přesně pro tenhle druh umění Dimo, jak mu blízcí říkali, žil a dýchal. Mnozí interpreti se díky němu dočkali prvního CD, jiní zviditelnění a konečně mnozí i prvních (a často i posledních) ruských vystoupení. Mnohdy se jednalo o umělce reprezentující estetiky akademické, vážné nebo ponuré, ale k Dimovi seděla spíše laskavost, nadsázka a humor. K ruským koncertům patří přejezdy ohromných vzdáleností a k nim zase nezbytná schopnost improvizovat. A tím i nesčetné bizarní historky. Třeba ta, jak jeden z interpretů musel jet na koncert… nákladním vlakem.  

Nejznámější ale byl Dimo coby majitel vydavatelství Monochrome Vision, pro něž se snad nejlépe hodí zprofanované slovo eklektické. Občas bylo obtížné vyznat se v silách, které jeho katalog formovaly, a často bylo nesnadné, ne-li přímo nemožné některé desky s jeho logem prodat. Červenou nití napříč katalogem byla skutečnost, že se jednalo o interprety méně známé, přehlížené, nedoceněné – anebo o atypická díla těch známějších, o jejich archivy. Pro mnohé bylo CD s charakteristickým černobílým designem pomyslným vrcholem jejich dráhy, často i jediným anebo alespoň prvním vymodleným CD celé jejich kariéry.  

Právě černobílá estetika, Vasiljevovými slovy „podporující představivost“ byla páteří rozhovoru, který jsem s ním kdysi počal ještě pro A2. V kontaktu, tu hustším, tu sporadickém, jsme byli deset let.  

Dimovu požehnanou dráhu navršila kniha a kompilace Viva Italia věnovaná italské hudební avantgardě. Pravda, vyšla jen v ruštině a ve verzi anglickou nezbývá než doufat, ale soudě dle ohlasů právě z italské avantgardní komunity jde o dílo mimořádně fundované a promyšlené. Což není nijak překvapivé, protože takové bylo odjakživa Dimovo celé konání.


Planeta Eraserhead

Performativita hluku v lynchovském projektu Xiu Xiu.

Zkouška sirén – Kam pro písně?

Staré a nové cesty ke zlidovění.

Zvuk a čas bez významových nánosů

Přitáhnout umělce formátu Klause Langa doprostřed Žižkova se nedaří zas tak často. Miroslavu Beinhauerovi a Atriu Žižkov se to povedlo a využili tuto příležitost naplno.

Most mezi dvěma světy

Žádná vanilka a žádná komfortní zóna v hudbě Hümy Utku.

Hermovo ucho – Art of Duo

Konfrontace jako modus operandi, naslouchání kozíma očima a další zprávy z Tokia.

Ensemble Terrible deset let na scéně

O studentském tělese, které je zároveň intermediální platformou.

Michal Kořán: Endemitní modrá ještěrka

Od xeroxu a propisotu k bandcampové knihovně. Rozhovor se stočí i k přednostem sluchátek a důležitosti vypalování alespoň malého počtu CD-R.

Zkouška sirén – hudba z rukavičky

Technologické ambivalence Laetitie Sonami

Slzy jsou v pořádku…

S Ondřejem Skovajsou o romských písních a projektu Giľora.

Operní pocta „odlišné“ prominentce

V díle o tíživém osudu Rosemary Kennedyové otevírají tvůrkyně důležitá témata, které akcentují zvukově atraktivní hudební složkou.