11. listopadu zemřel poslední ze Sedmi statečných, americký herec Robert Vaughn. Ten, který hrál bojácného, vystrašeného pistolníka Leea. Každý si jistě vybaví všechny hlavní aktéry tohoto legendárního westernu Johna Sturgese z roku 1960. A scény, které bych mohl kdykoli převyprávět do všech podrobností, včetně replik, jež bych nejraději tesal do kamene. Je v nich zakódován můj postoj k dobru, zlu, spravedlnosti; stejně jako ve filmech s Vinnetouem a Old Shatterhandem, ač ty dnes působí tak naivně!
A samozřejmě nesmím zapomenout na vpravdě geniální hudbu v Sedmi statečných! Hlavní motiv si často maně prozpěvuji naplno, či jen tak pro sebe. Je to pro mne taková hudební mantra, ze které jakoby vzešla všechna ostatní filmová hudba. Oscar byl pro skladatele Elmera Bernsteina naprosto zasloužený.
Elmer Bernstein nemá nic společného s ještě slavnějším jmenovcem Leonardem. Tedy až na hudbu, samozřejmě. Elmer byl považován za “Bernsteina Západu”, Leonard byl pak “Bernstein Východu”. Mladičkého Elmera improvizujícího na klavír na jednom ze školních koncertů slavné Juilliard School si naštěstí povšiml Aaron Copland. Zařídil mu studia u Rogera Sessionse, Stefana Wolpea a Israela Citkowitze. Zpočátku se věnoval především hře na klavír, v letech 1939 (to mu bylo 17) až 1950 platil za klavírního virtuóza. Poté zkusil štěstí v Hollywoodu jako skladatel filmové hudby. V časech mccarthismu se dostal na ony smutně proslulé černé seznamy Komise pro neamerickou činnost a v roce 1953 byl nucen pracovat na nízkorozpočtových sci-fi filmech Cat-women of the Moon a Robot Monster. Paradoxně tak mohl více experimentovat, a stal se průkopníkem a inovátorem elektronické hudby ve Spojených státech. Elmer sice často na veřejnosti tvrdil, že použití elektroniky může filmovou hudbu zničit, ale přesto svým umem funkčně snoubit elektroniku s orchestrem ozdobil třeba filmy Saturn 3 (sci-fi z roku 1980) a kriminální drama Švindlíři (1991).
Během svého života (zemřel v roce 2004) napsal celou řadu koncertních skladeb, včetně tří orchestrálních svit, dvou písňových cyklů, různých kusů pro violu a klavír či klavír sólový, a také pro smyčcové kvarteto. Pro kytaristu Christophera Parkeninga zkomponoval v osmdesáti letech nádherný Koncert pro kytaru a orchestr a společně s ním a pod vlastní taktovkou jej premiéroval s Londýnským symfonickým orchestrem.
Nedávno se do našich kin dostal letošní remake Sedmi statečných. Ještě jsem ho neviděl. A abych byl upřímný, ani mne to příliš neláká. A není v tom nějaké staromilství. Ale slyšel jsem hudbu z toho filmu. Autorská dvojice James Horner a Simon Franglen je zárukou úspěchu. A kvality. Ale navzdory tomu mi připadá ta hudba zbytečně předramatizovaná, bez výrazného melodického či překvapujícího aranžérského nápadu. A snad proto se tam objevila píseň House Of the Rising Sun; aby něco z té hudby uvízlo v paměti. Jako v případě onoho motivu z původních Sedmi statečných. Sociální píseň oblékli do nového kabátu Heavy Young Heathens, indie-rockové duo bratří Arona a Roberta Mardových, jakási americká obdoba britských Primal Scream. Budiž. Rockový říz s gospelovou příchutí. Jenže já nedám dopustit na ono archaické pojetí The Animals z roku 1964. Je v tom totiž blues.
Raději se vrátím do ještě hlubší historie. Jak je všeobecně známo, western Sedm statečných je vlastně také remake. A to filmu Sedm samurajů, který v roce 1954 natočil japonský režisér Akira Kurosawa. Jeho dvorním skladatelem (do poloviny 50. let) byl skladatel Fumio Hayasaka. Takto zní jeho hudba k tomuto filmu:
Tento skladatel se nejvíce proslavil filmovou hudbou, to ano. Ale zanechal za sebou řadu pozoruhodných koncertních děl, včetně Ancient Dances Of the Left and on the Right (1941), Piano Concerto (1948) a orchestrální svity Yukara. Tu zkomponoval těsně před svou smrtí v roce 1955, kdy ve věku pouhých 41 let zemřel na tuberkulózu.
Právě pracoval na dalším Kurosawově filmu, příznačně nazvaném Žiji ve strachu. Nakonec filmovou hudbu dokončil skladatel Masaru Sató. Kurosawa byl Hayasakovou smrtí natolik zasažen, že upadl do hluboké deprese. Do filmu pak tento stav promítl v sugestivně vykresleném strachu z atomové katastrofy. Koneckonců z téhož strachu také vznikaly všechny ty katastrofické sci-fi filmy a horory, jejichž symbolem se stala Godzilla.
Jako hlubokou poctu Hayasakovi zkomponoval v roce 1957 nesmírně jímavé Requiem For Strings velikán japonské hudby 20. století Toru Takemitsu. Když ji o dva roky později slyšel Igor Stravinskij, byl natolik zaskočen křehkostí mladého (sedmadvacetiletého) japonského skladatele, že údajně prohlásil: “Jak je možné, že tak závažná hudba může vzejít z tak malého muže?”
