Před měsícem jsem se vrátil ze Šumavy. Okouzlen, zasažen, emocemi rozjitřen. Po Dobršské bráně, o níž jsem psal minule, vedly moje kroky přímo do samotného srdce Šumavy. Moje žena mne následovala. Roky se vyhýbala té cestě, neboť se obávala dalších náporů mých vzpomínek na vojnu, což my chlapi nikdy nepochopíme. A ženy také ne. Asi je něco děsivého, když se chlap dostane do zajetí silných emocí s pachem chladné oceli, tudíž smrti. Nakonec si moje žena Šumavu zamilovala. A skousla moje vyrovnávání se s minulostí. A já Šumavu mohl konečně obejmout. A omluvit se. Omluvit se za to, že jsem ji drtil transportérem, kácel zdravé stromy, zjizvoval stále novými okopy a zákopy, spaloval plamenometem a zasypával tisíci kulkami a granáty… Vracel jsem se tam po 36 letech.
Dobrá Voda u Hartmanic. V kostele sv. Vintíře je jediný skleněný oltář na světě. Také čtrnáct zastavení křížové cesty je ze skla; patnácté je na bavorské straně, v klášteře v Rinchnachu, který založil středověký německý benediktinský mnich Guntharius, čili Vintíř. Uvnitř je též skleněný obětní stůl a vánoční betlém. Autorem je současná sklářská výtvarnice Vladěna Tesařová, která tak poukázala na bohatou sklářskou minulost Šumavy a oživila dávné časy slávy spojením s moderním vnímáním umění. Když jsem tu byl naposledy, sloužil kostel jako vojenský sklad. To ho uchránilo před zbořením, jako se to stalo většině sakrálních staveb na Šumavě, když odtud byli nejdříve vyhnáni po válce Němci a po komunistickém převratu i Češi a na Šumavu drtivě dopadla železná opona a změnila tento malebný a magický kout Čech v Zemi kruté zvůle, Zemi nelidí.
Pocházím z jiného kraje skla, z opačného konce, ze Severu. Sklo miluju. Je to materiál, v němž je rozpuštěna sama podstata planety Země. A v Jablonci nad Nisou byl vyroben hudební nástroj, jediný svého druhu na světě. Dostal jméno Bohemian Cristal Instrument a zasloužila se o něj česká hudebnice Lenka Morávková. Ta v současné době studuje ve Spojených státech etnomuzikologii a digitální kompozici. Inspirovala se hudebními nástroji bratří Baschetů z raných padesátých let ve Francii.
V Dobré Vodě bylo velitelství Vojenského újezdu této části Šumavy. Nyní je v té samé budově Muzeum Dr. Šimona Adlera. To byl rabín, který se zde v roce 1884 narodil a byl zplynován v roce 1944 v Osvětimi. Působil v Praze, mimochodem byl posledním rabínem ve Vysoké synagoze. Jeho synové Max a Wolfgang holocaust přežili, žijí ve Spojených státech a Izraeli a díky nim bylo muzeum v roce 1997 otevřeno. Když jsem se ženou a několika dalšími návštěvníky procházel stálou expozicí kultury a tradic židovské menšiny na západě Čech, vybavoval jsem si, jak to zde vypadalo tehdy. Jako voják jsem neměl tušení, že zde před válkou žila tak významná židovská rodina. V jedné malé místnosti, kde porážel košér řezník, ukázal průvodce na hák ve stropě, který se z těch časů zachoval. A mě zamrazilo. Byl to ten samý hák, který mi jednou ukázal můj velitel roty se slovy, že si to tady můžu klidně hodit, když se mi vojna nelíbí. Tu radost jsem mu neudělal, byť se snažil ze všech sil mi z vojny udělat peklo.
Židovská minulost Šumavy je fascinující. Od devadesátých let se pozvolna vrací do hor paměť, tak krutě vytěsněná. U té židovské to bylo nadvakrát; co nedokonali nacisté, dotáhli do absolutního zmaru komunisté. Horská synagoga v Hartmanicích byla zachráněna v hodině dvanácté; rekonstrukce začala v roce 2004 podle v té době jediné zachované fotografie a díky nadšení a umu místních řemeslníků byla o dva roky později otevřena veřejnosti. Hřbitovů se sice zachovalo poměrně hojně, ale jsou v žalostném stavu. Ale i tak je to vlastně zázrak, že vůbec jsou, že se nepropadly do nezvratné nicoty. Člověku skýtají hodně silné zážitky, které šlehnou nečekaně. U rozbořeného vchodu na hřbitov v Kolinci jsme třeba objevili o zeď opřenou kosu s ostřím načervenalým jako od krve, v Dlouhé Vsi u Sušice stojí uprostřed košatá jabloň a mezi barokními a klasicistními náhrobky se válí jablka. Jsou zality sluncem, ale nikdo je nechce, a tak tam hnijí.
V hlavě se mi rozezněla hudba. Skladba Holocaust – A Requiem For the Fate Of the Jews. Zkomponoval ji Simo Lazarov, průkopník elektroakustické hudby v Bulharsku. V letech 1974–78 studoval elektronickou hudbu na pražské AMU, poté dva roky v Bratislavě a mezi roky 1979-82 na IRCAM v Paříži. Tehdejší Balkanton mu vydal několik desek již v osmdesátých letech (daly se sehnat v bulharské prodejně Na Příkopech).
Osud většiny z bezmála čtyř desítek zaniklých obcí na Šumavě je pravděpodobně navěky zpečetěn. Armáda je srovnala se zemí nebo je využívala jako cvičný dělostřelecký cíl. Týká se to též Pustiny (Einöde), obce se sklárnou a knížecí hájovnou. Hájovna za První republiky patřila vlivnému bankéři Františku Haškovi, kterého za války nacisté popravili. Jezdil sem rád i prezident Edvard Beneš. Po válce se zde usadil Mudr. Zdeněk Kostrouch. Když byl v roce 1950 zřízen Vojenský újezd Dobrá Voda, jako jediný v zanikající obci zůstal. Přezdívalo se mu doktor na koni, neboť za pacienty se jinak nedalo dostat. V roce 1964 měla být hájenka zbořena, ale doktor díky svým známostem dokázal rozhodnutí o demolici zvrátit a sám se sem nastěhoval. Zřídil zde hospodářství a dokonce knihovnu. Jeho první ženou byla také doktorka, mimochodem dcera Ottly Davidové (roz. Kafkové), sestry spisovatele Franze Kafky. Nádherně hrála na klavír a kolemjdoucí se zastavovali a naslouchali. Kostrouchův život by vydal na celý román jako od Dostojevského. Zemřel na zápal plic a totální vyčerpání. Poté bylo z domu vše odvezeno nebo zplesnivělo. Dům byl po revoluci vrácen původní majitelce, Čechoameričance Elišce Haškové-Coolidge. Ta do něj bohužel již neinvestovala a kdysi jedinečná stavba je nenávratně ztracena. Ovšem lidé na pana doktora nezapomněli a dávají dohromady střípky z jeho života, aby paměť nevyhasla. Zde najdete některé z jejich vzpomínek.
Další zaniklou obcí, která dokonce zasáhla do mého života, je Hůrka nedaleko Prášil. Budovy, včetně bývalé významné sklárny, byly zničeny, zůstala jen hřbitovní kaple, využívaná jako dělostřelecká pozorovatelna. Jezdili jsme sem jako vojáci těžit dřevo a přespávali právě v této kapli. Ale hlavně ten prostor sloužil jako střelnice pro pěchotu, bojová vozidla a dělostřelectvo, vedle pak Hadí vrch, cvičiště pro řízení BVP. A srubové tábory pro skoro 1300 vojáků. Dnes jsou tam širé louky a chráněné stromořadí více než stovky javorů a lip, vedoucí do nikam.
Samozřejmě nám nikdo nevyprávěl ten šílený příběh z roku 1952. V kryptě kaple bylo pochováno ve skleněných rakvích 23 členů sklářského rodu Abelů, včetně jejich rodinného lékaře Josefa Klostermanna; ano, otce spisovatele Karla. V tom roce, kdy naše armáda vymazávala obec z mapy, vnikla skupina podnapilých vojáků do krypty, vynesla rakve ven, opřela o zeď a jménem vítězného pracujícícho lidu je rozstřílela. Několik vojáků se pak pokoušelo s mrtvolami tančit. Během několika následujících měsíců všichni tito vyznavači danse macabre postupně zemřeli na infekci.
A jako bych slyšel skladbu Seachanges (with Danse Macabre), kterou napsal současný irský skladatel Raymond Deane, žák Karlheinze Stockhausena a Isanga Yuna, u nichž studoval koncem sedmdesátých let. Začínající slibnou uměleckou kariéru přerval těžký alkoholismus, se kterým bojoval deset let. Tato kompozice vznikla v roce 1993 za jeho pobytu v Mexiku, kde ho všudypřítomná oslava smrti šokovala.
Ale Šumava se naštěstí již z oparu smrti vymanila. A žije!