Listopadový písně od léta už slýchám, vítr ledový přinesl je k nám…
A letos to byl opravdový mráz, ačkoli bylo nad nulou. Ten mráz přišel již na konci října, kdy byla na Pražském hradě udělena státní vyznamenání významným osobnostem, které se zasloužili o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy. Samozřejmě nemohly minout také umělce, potažmo hudebníky a dokonce publicisty. A jako meloman nemohu nereagovat na dva čerstvé nositele…
Nositele vlastně čeho?
Petr Žantovský. Jeden z ostudné redakce Melodie, dosazené v roce 1984 těmi nejmilitantnějšími komunisty. Můj táta tenhle hudební měsíčník odebíral od prvního ročníku (1963) a pro mne to byl zásadní pramen povědomí o jazzu a populární hudbě. Zadními stránkami s velkými portréty zpěváků a skupin jsem si pak zdobil stěny pokojíku. Pamatuju si, jak jsem s úžasem poprvé četl o Franku Zappovi; bylo to v červnovém čísle ročníku 1969, bylo mi skoro deset, a šlo o interview Alexandera Goldscheidera se Zappou ve Fillmore East, vůbec první rozhovor českého žurnalisty s tímto géniem. Titulek zněl: Splněné přání, aneb kdo je tady vlastně blázen. Pravda, těžko už jsem pak mohl být normálním dítětem. A taky si jasně vybavuju první číslo v roce 1984. To nadšení, když jsem objevil opět stočenou Melodii za mřížovím starých dveří našeho sudetského domu, a to zděšení, když jsem ji otevřel! Zmizely články o britských a amerických muzikantech, a nejen to, zmizela úplně rocková hudba a moderní jazz; některé stránky zely prázdnotou, na jiných byly texty převzaté ze sovětského tisku, a ještě k tomu ledabyle. Nevěřil jsem svým očím. Redakce, která od roku 1971 tvořila jedinečný hudební časopis, jakýsi ostrůveček svobody, byla zcela vyměněna těmi nejodpornějšími normalizátory. A mimo jiné právě Petrem Žantovským. A jak byl iniciativní!
Jarek Nohavica. Stál v té řadě ve Vladislavském sále, sále českých králů, spolu s Petrem Žantovským. 13. listopadu zavítala do Hradce Králové skutečná legenda hudební publicistiky, Jiří Černý. Jeden z oné zlikvidované redakce Melodie. Na půdě Filharmonie se uskutečnila beseda k událostem Listopadu 1989. Došlo také na otázku ohledně Nohavicovy spolupráce s StB a nedávného ocenění na Pražské hradě. Černý prohlásil, že mu to nevadí. Tak za sebe mohu prohlásit, že mně ano, a moc. Dokážu pochopit Nohavicovo selhání před Listopadem; donucovací metody StB byly hrůzné. Ale stát vedle takové kreatury, jako Petr Žantovský, to se nedá omluvit. Měl možnost volby, stejně jako před čtyřmi lety Vladimír Mišík. Ten odmítl vyznamenání z důvodu rostoucí nevole z některých prezidentových rozhodnutí. Jenže z čeho jsem byl nejvíc rozčarován, tak z Černého argumentace. Prý jako kritik musí posuzovat jen jeho tvorbu, nikoli jeho občanské postoje. A použil příklad řezníka, jehož maso přece nepřestává být dobré jen proto, že třeba podepsal spolupráci s StB. Jenže písničkář, proboha, není totéž, co řezník! Nohavica byl v časech nesvobody se svými písněmi vědomě a dobrovolně svědomím národa, a u takového tvůrce by přece mělo platit rovnítko mezi jeho osobními postoji a dílem! Jinak je to jen pouhý nýmand a manipulátor.
Když se provalily estébácké aktivity Pepy Nose a Jima Čerta, jejich písničky jsem už nemohl poslouchat. Prostě se mi při nich dělalo mdlo. A tak jsem jejich desky vyhodil. Ano. Rozlámal je a naházel do kontejneru. Ale v případě těch Nohavicových mne to ani nenapadlo. Nějaký čas si je nepustím, to ano, ale nakonec zvítězí ty úžasné okolnosti, za jakých jsem je celá ta léta poslouchal. A zatoužím je evokovat. Protože je to v současné době nutností. Posiluje to moje odhodlání bránit svobodu, kterou jsme před 28 lety získali, byť jen perem.
Třeba to, kdy jsem poprvé slyšel Nohavicu. Bylo to na celostátní Portě, v červenci 1983. V pavilonu P plzeňského výstaviště měl být jeho první sólový recitál na tomto festivalu trampské, folkové a country hudby. Četl jsem o něm (kde jinde, než v Melodii), že veřejně debutoval rok předtím na Folkovém kolotoči v Ostravě a zapůsobil doslova jako zjevení. A tak jsem na recitál s kamarády vyrazil s půlhodinovým předstihem. Dostali jsme se tak 50 m od pavilonu, dál to nešlo. Obklopen byl lidmi, kteří se dovnitř už nenacpali. A tak někdo z organizátorů dostal spásný nápad a jednu z beden vystrčil ven. A já začal věřit, že se něco mění. Jenže chyba lávky. Následující rok, ačkoli ho stihnul první zákaz, v Plzni ještě vystoupil a stal se Osobností Porty´84. V 85 přijel opět (vlakem, auto ještě neměl), ale hned na plzeňském nádraží byl odchycen a deportován. Ale jeho písničky se zpívaly u ohňů na tábořištích celé noci.
V Mladém světě č. 50 v roce 1986 se objevil rozhovor Jana Dobiáše s Jarkem Nohavicou s příznačným (a později přízračným) titulkem Kličkovat ne. Nohavica tam říká (cituji): Vždycky asi měli problémy lidé, kteří přemýšleli, viděli před sebou jasný cíl, zpravidla i jasnou cestu a šli po ní. Já například nesnáším ty, kteří všechno vidí ze všeho nejdřív černě. Vlastně, kdyby aspoň černě! Spíš jenom šedě. A pak se točí tam a jinam, jednou doprava, jednou doleva. Mám jiný životní názor: rovně dopředu. A třeba i s chybami. Ale kličkovat ne.
Wabi Daněk. Ne, ten nepřebíral státní vyznamenání. Ten 16. listopadu zemřel. V babím létě jsem ho ještě viděl sedět ozářeného zapadajícím sluncem a pokuřovat před svou chalupou v Osadě vycházejícího slunce, kde žiju, a jeho žena ho láskyplně hladila.
Prosím vás, každý, kdo někdy chodil na protistátní demonstrace, ví, že ho občas majzli obuškem. A to ještě ti dědci z lidových milicí, když dostali povel „obušky k nasazení připravit“, tak si je dali takhle na prsa a rozběhli se a my jsme jim utekli. Ne, to není ukázka z pokračování Poláčkovy knihy Bylo nás pět, ale výrok pana prezidenta na veřejné diskusi s Václavem Klausem ke dni státního svátku – 17. listopadu 2017.
Tyto Zápisky tak dostávají nechtěnou pointu. Opravdu strašně moc nechtěnou.