Zápisky melomanovy 48

  
209

Meloman v roli básníka versus perestrojka. Básník versus normalizace. Citronová holka versus Zelené peří.

Čím prokazatelněji v současnosti prorůstá naše křehká demokracie tukem oligarchické normalizace, tím neodbytněji se mi vybavují časy, kdy vládnoucí strana (rozuměj komunistická) byla nucena pod tlakem (tentokrát) kremelského oteplení přistoupit na „glasnosť“, „perestrojku“, „přestavbu“, „nové myšlení“, „otevřenost“, „dialog“ a další nadějí ovoněná slova. Společnost je prý konsolidovaná a může se pustit do budování blahobytně socialistické společnosti, včetně rozvoje té pravé kultury a pravého občana. Mám dodnes schovaný cyklostylovaný projev herce Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu čs. dramatických umělců z 5. května 1987. Řečeno bylo mimo jiné toto: „Nikdy neoplývala tato země tolika novými mysliteli jako dnes. Podíváte-li se na ně však zblízka, spatříte uštvané tváře včerejších nemyslitelů. Samozřejmě. Každý má právo na vývoj a je možné pochopit i věřit, že někdo dospěl k novému názoru. Dospěl-li, výborně! Gratuluji! Nemůže pak svůj názor, má-li dosti vkusu, šířit se stejnou mírou nadšení jako svůj názor starý. Ale hlavně nesmí očekávat, že bude hrát znovu a donekonečna první housle. Hrál by totiž falešně.“ Také vám tato slova tak nějak zapadají do naší dnešní reality? Ne, nebudu se rozohňovat politickými analogiemi, ačkoli mne z nich nepříjemně mrazí. Zmíním se o časech, kdy jsem byl stejnou měrou melomanem i básníkem. A kdy jsem se střetl s mocí.

Tématu poezie jsem se věnoval v Zápiscích melomanových 26, kde jsem opěvoval Josefa Kainara v hudbě. Pakliže budu psát o sobě jako o básníkovi, nijak se tím nemíním poměřovat s tímto velikánem. A už vůbec nebudu odhalovat svoje básnické střevo. Pokusím se jen osvětlit onu faleš a pokrytectví establishmentu, který slibuje lepší časy pod heslem „Nechte nás makat, lidi(čky), my víme nejlépe, jak toho dosáhnout.“ Dovětek „A vy jen poslouchejte,“ nikdy neřekne nahlas, ale v podstatě mu o nic jiného nejde.

Básníci, hudebníci, výtvarníci a umělci obecně jsou pro jakýkoli establishment tvrdým oříškem. Nedají se tak snadno opít materialistickými rohlíky, ani koblihami, konzum nepovažují za důkaz lepšího života. Do básnické arény jsem vstoupil v roce 1983. Znám i přesné datum: 24. června (viz obrazová příloha). Rozhodl jsem se postavit se čelem třeba Václavu Honsovi, jenž vedle ód na rodnou stranu zhusta plodil texty populárních písní zvláště pro skladatele Petra Hanniga a zpěváka Vítězslava Vávru. Zkuste si najít písně jako Holky z gymplu, Správné holky, hlaste se či Citronová holka.

Novou krev přinesla generace tzv. pětatřicátníků: Jiří Žáček, Karel Sýs, Michal Černík, Josef Šimon, Jaroslav Čejka, Josef Peterka, Petr Skarlant, Petr Cincibuch a Jaromír Pelc. Jejich poezie se dala číst, nebyla tak ideologicky pochlebující, a už vůbec ne revolučně bojovná. Tito básníci se pochopitelně stali perestrojkovými, některé z nich jsem doslova hltal. V devadesátých letech mi zůstaly jen sbírky Žáčkovy, Šimonovy, Cincibuchovy a Pelcovy. Ostatní skončili v antikvariátech. Až na Sýse. Jeho knihy jsem demonstrativně naházel na hromadu a spálil. Ještě v roce 1989 byl Gustávem Husákem oceněn titulem zasloužilý umělec, v roce 1996 kandidoval za KSČM do senátu, v červnu 2018 vyznamenal prezidenta Zemana Cenou Unie českých spisovatelů „za občanskou odvahu“ a téhož roku 28. října Zeman Sýse vyznamenal Medailí Za zásluhy I. stupně. Literární publicista Jiří Peňás přidal k básníkově minulosti sice lakonickou, ale vskutku výživnou poznámku: „Vůbec nezanedbával stranické povinnosti, byl samozřejmě funkcionářem KSČ a kromě toho také milicionářem, připravený kulometem a svým tělem hájit redakci Československého spisovatele.“

Jako meloman jsem ale s povděkem přijímal zhudebněné básně Jiřího Žáčka; pokud si dobře pamatuju, tak první vlaštovky přiletěly díky albu Kolej Yesterday Michala Prokopa (v roce 1984 to bylo vskutku zjevení). Tato skutečnost je všeobecně známa. Rád bych se ale zmínil o elpíčku Pouštní pták na útesech ro(c)ků s poezií Josefa Šimona z roku 1987. Básník zde nejen recituje za doprovodu dodnes činné rockové kapely B-Q z Chrastu, s níž spolupracoval, ale také zpívá. Dodnes si tu desku s nostalgií pouštím. A ta poezie neztratila nic na síle.

Ale pak tu byly desítky a stovky básníků „neoficiálních“, kteří začali (stejně jako já) svoji pouť po světě poezie v Zeleném peří Mirka Kováříka na pódiu malostranského Rubínu, Uměleckém studiu mladých Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze. Pod hlavičkou této organizace vskutku normalizačního zvuku se podzemní sál Rubínu každé druhé úterý v režii nejen recitátora Kováříka, ale také hereček Zdeny Hadrbolcové a Radky Fidlerové, proměňoval v ostrůvek čiré svobody. (Považte, že zde bylo v letech 1976–1993 představeno na dva tisíce autorů do 30 let!) Mladá fronta v roce 1987 vydala po mnoha peripetiích almanach Zelené peří s ukázkami tvorby 17 básníků. Mezi nimi i já, tehdy horník uranových dolů. Pro mne bylo podzemí výhodou. Dávalo mi odvahu k občansky angažované tvorbě (jak se v perestrojce začalo oficiálně říkat), neboť co mi moc mohla udělat horšího? Tedy vyjma kriminálu.

Na jeden víkend v polovině května 1987 svolala ZUČ ČÚV SSM (první dvě zkratky už dnes sotva rozluštím) Celostátní literární seminář Beroun 87. V lektorském sboru reprezentovali poezii Cincibuch a Peterka (měl být i Žáček, ale ten „nečekaně odcestoval“). Nám, mladým básníkům, se také vehementně věnovali Eduard Světlík a prof. Vítězslav Rzounek, jeden z nejodpornějších normalizátorů v české literatuře a literární vědě. Pamatuju si, jak jsme při jedné diskusi po přednášce rozpálili jeho rudost doběla, když jsme se ho ptali, proč u nás nezačali vycházet jako nyní v Sovětském svazu Solženicyn, Pasternak, Rybakov, Brodskij a další do té doby umlčovaní literáti. Že taková perestrojka je u nás jen kosmetickou úpravou dosavadní totality – to, tuším, prohlásil Luděk Kasal. Ostatní se přidávali; mezi nimi také Petr Hruška, Marek Toman (s ním a se Zdeňkem Hronem jsem debutoval v Zeleném peří), Radovan Lipus, Michael Látal. V zákulisí si nás nechal zavolat Peterka a poklepal nás po rameni: „Takové mladé lidi strana v obrodném procesu potřebuje.“ Dál už myšlenku nestačil rozvinout, Látal ho poslal do háje (byl to opravdu háj?). S tímto štramberským kameníkem jsme si pak v neděli odpoledne při odjezdu nechávali ujíždět jeden vlak za druhým, protože jsme si měli tolik co říct. Asi tak za měsíc mi přišla pohlednice ze západního Německa. Už jsme se nikdy nesetkali.

V sobotu večer pak proběhlo Poetické fórum, kde zazněly práce nás, „seminaristů“. A také vystoupil C & K Vocal, což bylo nečekané. A tam jsem poprvé slyšel zhudebněnou báseň A co básník Frantika Halase. To bylo dvojnásob nečekané!

Na rok 1988 jsem měl připravit básně pro samostatnou sbírečku v Mladé frontě v edici Ladění. Dal jsem jí titul Milenci v muzeu skla. Ačkoli Kovářík dělal, co mohl, a tehdejší redaktor Vojtěch Kantor byl tomu příznivě nakloněn, posudky Karla Sýse a Jiřího Žáčka (obrazová příloha) vydání nakonec zhatily. Pokoušel jsem o různé obměny, ale pak už se i slovíčkařilo (vadila třeba slova „bůh“, „svoboda“, „vzpoura“), takže jsem to odpískal. Tím pro mne perestrojka skončila. Definitivní políček jsem jí dal v červenci následujícího roku podpisem petice Několik vět. Tentokrát StB udeřila, naštěstí kromě výhrůžek a pěstí do stolu či do tváře už víc nestihla – přišel listopad 1989.