Zápisky melomanovy 54

  

O setkáních s klíčovou osobností hanspaulského blues a o kouzlu foukací harmoniky.

Když zemře bluesman…

Tohlento blues, to je život náš
ze srdce blues, celej život náš
jak první láska, poslední mariáš

(Dobrejtro blues, 1975)

9. ledna zemřel ve věku 68 let frontman pražské kapely Bluesberry Petar Introvič. Ani po půlroce se těžce zraněný po pádu z kola neprobral z umělého spánku. Bluesový zpěvák, harmonikář, kytarista a skladatel (byť téměř neznal noty) byl vášnivým propagátorem cyklistiky, což se mu stalo osudným. Byl natolik zapáleným cyklistou, že pracoval dokonce na pražském magistrátu ve funkci koordinátora rozvoje cyklistických stezek v metropoli.

…bůh ví kam ten asfalt vede, já jedu pořád dál a dál
můj velocipéde, šlápnu ti na pedál
vracím se zpátky na Hanspaulku, dávno nevím co je s ní

(Blues osamělého cyklisty, 1979)

Kapelu Bluesberry, jež vyrostla z hanspaulského podhoubí již v roce 1971, jsem poprvé slyšel na celostátním finále folk-country-trampského festivalu Porta v Plzni v červenci 1982. Stala se dokonce vítězem, i když částí posluchačů v maskáčích byla vypískána. Porotě, v níž zasedl třeba Jiří Černý, se ale líbila. Jejich verze slavného Leadbellyho písně Good Morning Blues (Dobrejtro blues) se pak objevila na LP kompilaci Porta 1982. V roce 1987 pak vyšla kapele konečně debutová dlouhohrající deska. „Kdyby v Praze byla hospoda, kde by měli otevřeno do dvou ráno a hrála se tam muzika jako na prvním albu Bluesberry, chodil bych tam raději než k Tygrovi nebo do Slavie,“ prohlásil tehdy hudební kritik Jiří Černý.

Když jsem se o jedné z plzeňských půlnocí ve dvaaomdesátém roce toulal po Plzni, v kapse foukací harmoniku Hohner Piccolo, již jsem s sebou nosil, abych si jen tak pro sebe zahrál, kdyby mi bylo smutno, slyšel jsem z jedné hospody blues. Zrovna válela foukačka. Vešel jsem dovnitř. A ejhle, Petar Introvič! A celá kapela jamovala jako o život! Kousek volného místa byl hned vedle muzikantů, a tak jsem se tam postavil. Jako bych byl další člen. A po dvou pivech jsem se osmělil, vytáhl tu svoji drobotinu z kapsy, a stal se opravdovým bluesmanem. Doprovázel jsem, když Petar zpíval, nehrál jsem, když foukal. To dá rozum. A najednou ukázal na mne a zvolal: „Sólo! A jeď!“ A já spustil. Dal jsem do toho všechno, co jsem se naučil při poslechu bluesových desek, hlavně Muddyho Waterse, protože u něj hráli takoví borci, jako James Cotton a Jerry Portnoy. A samozřejmě jsem hltal taky Sonnyho Boy Williamsona, Juniora Wellse, Sonnyho Terryho, Johna Mayalla či Paula Butterfielda. A také jsem hodně poslouchal polského harmonikáře Ryszarda „Skibu“ Skibińského, frontmana kapely Kasa Chorych. Všechna tahle jména padala pak při našem rozhovoru (a to jsme netušili, že Skibovi zbývá pouhých jedenáct měsíců života; ve dvaatřiceti se předávkoval drogami). Ale nejdřív chtěl vidět, na co to hraju, že se pokaždé trefím, bez ohledu na tóninu. Obracel v prstech tu moji céčkovou harmoničku a kroutil hlavou. A pak vytáhl ze svého nástrojového kufříku jednu nádhernou BluesHarp v ladění F a dal mi ji. „Ať hraješ na něco pořádnýho,“ dodal. Mám ji dodnes.

Sonny Boy Williamson kdysi řekl: „Blues hraju celej, nejen rukama a hubou. Všichni jsou součástí tý hudby. Opravdový starý blues nechce žádný trdlování. Když trdluješ, tak už to není blues. Když jsi sám a smutnej a už nevíš, co si dál počít, to je blues. Myslíš na svý drahý. Na lidi, na který chceš bejt hodnej. A na který seš hodnej, ale oni tě oklamou. Tak tě dostalo blues…“

Jeho Help Me mi znělo v uších, když jsem ležel po infarktu v nemocnici, a moje žena a děti za mnou nepřijeli. Ani jednou. Zpěv a foukačka ošklivého černocha, který vystřelil celou jednu generaci Albionu do bluesových výšin a z každého mladého kluka udělal bluesového krále, aby je pak jedním šmahem zametl pohrdavými slovy: „Tihle angličtí kluci chtějí hrát blues špatně, a taky to dělají.“ K jeho koncertní výbavě vedle kufru plného harmonik patřila lahev whisky. Málem uhořel v hotelovém pokoji v Londýně, když se pokoušel uvařit v kávové konvici králíka…

Někdy v polovině devadesátých let jsem dělal poslechový pořad o blues v modlitebně Církve československé husitské v České Lípě. Tamní farář byl mým kamarádem, miloval Led Zeppelin a Hendrixe. Přišlo hodně jeho oveček. Víc než Help Me se jim ale líbilo blues Chucka Berryho Put Her Down…

Ale zpět k Petarovi. Snad se mi podařilo neudělat z těchto Zápisků nekrolog. Tomu jsem se chtěl vyhnout.

V roce 1984 jsem napsal rozměrnou báseň V říjnu se rodí ticho. Je v ní také část o něm. Obraz, který byl reálný, popisující situaci, jíž jsem byl svědkem nedlouho předtím. Praha byla v zajetí smutného, až depresivního Podzimu, protože barvy v pět ráno utápělo příšeří a bezčasí. Nebo spíše čas mezi svobodou a obuškem. Panovalo opravdové ticho. U bůhvíproč otevřeného květinářského stánku se zastavuje hubená, dlouhovlasá postava. Posléze tváří v tvář velkému pugétu zanoří ruce do hlubokých kapes až příliš viditelného pláště. Když se vynoří, dlaně svírají houšť mincí, jež vysype před květinářku. Udělá to ještě dvakrát, takže kopec peněz je velký jako ten pugét. Zamilovaný bluesman?

Jiterné sobotní ráno
poblíž Svatého Václava
kdy Petar Introvič
můj bluesový guru
kupuje náruč květin
za splašené hejno drobných
z útrob dlouhého ošuntělého pláště
a pak shrbený odchází spěchá
podoben Krysaři
a pak že je blues
chudé
líné
a o ničem

Když zemře bluesman, rodí se blues znovu…