Meloman plave ve „třetím proudu“ za odkazem Pavla Blatného.
„Za nejplodnější tvůrčí období považuju rozhodně šedesátá léta. S uvolněním poměrů přicházelo plno podnětů a doma jsem měl další zdroj radosti, dvě malé děti. Můj skladatelský jazyk se docela změnil, zapomenut byl nejen Vítězslav Novák, ale i Prokofjev a Stravinskij. V centru mé pozornosti byla Nová hudba, můj specifický třetí proud, pokus o syntézu Nové hudby a jazzu. Psal jsem tehdy jednu skladbu za druhou a hrály je všechny možné orchestry, nejen u nás, ale i v Polsku, Maďarsku, Německu a dokonce i v Americe – neminul snad týden, abych někam necestoval. Já totiž kromě skladby vystudoval i klavír a dirigování, a tak jsem si své skladby pro symfonické orchestry i jazzové bigbandy často sám dirigoval.” (Pavel Blatný v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas, 2010)
Ne, není to myšleno jako nekrolog. V případě úmrtí skladatele, pianisty, dirigenta, hudebního dramaturga, muzikologa, redaktora a pedagoga Pavla Blatného dne 20. ledna 2021 se objevily v médiích desítky nekrologů, byť zformulovaných víceméně podle jednoho mustru. I když větší, ale přesto malá část běžných Čechů zná spíše básníka Ivana Blatného, jeho bratrance. Ale každý Čech zná dozajista současného ministra zdravotnictví, jehož otec byl taktéž skladatelovým strýcem. Ale to je nám vcelku k ničemu, vzhledem k odkazu skladatele.
S hudbou Pavla Blatného, které se říkalo „třetí proud“, jsem se setkal díky pořadu Willise Connovera Music USA na Hlasu Ameriky. Protože tam nezněl pouze americký jazz, ale občas také ten z Evropy, dokonce od nás. Vedle některých alb Jiřího Stivína, třeba Pět ran do čepice nebo Výlety, si pamatuju půlhodinku s LP Dialogy-Studie právě Pavla Blatného, jež v roce 1978 vyšlo v Pantonu. Díky tátovi jsem leccos věděl o kvalitách Orchestru Gustava Broma, jež sám Connover označil za jeden z nejlepších bigbandů na světě. Stejně tak o sólistech Josefu Audesovi (vyhlašován x let jako nejlepší barytonsaxofonista v Evropě), trombonistovi Mojmíru Bártkovi a trumpetistovi Jaromíru Hniličkovi, celosvětově proslavenému svojí Jazzovou mší. Skladatel Blatný píše na obalu desky mimo jiné toto: „Skladby na této desce jsou vybrány tak, aby byly pravdivým obrazem mé nynější tvorby v oblasti, které se v šedesátých letech říkalo třetí proud – což je paušální označení pro skladby snažící se o syntézu jazzu s oblastí tzv. vážné hudby. Dnes bych nazval takové pokusy jak skladby hraniční a je již lhostejné, zda jsou interpretovány hráči vážné či jazzové hudby.“ Jeho prvním dílem v tomto směru byla Passacaglia z roku 1962. Ta se stala později součástí proslulého Koncertu pro jazzový orchestr, premiérovaného v roce 1964 na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze. Blatný se v té době přikláněl k postupům Nové hudby, později ale viděných spíše groteskně, ať už šlo o dodekafonii, serialismus či aleatoriku. V sedmdesátých letech se pak věnoval spíše fúzím jazzu s klasicismem, barokem a renesancí s tím, že experimentální techniky užíval pouze k umocnění dramatických vrcholů. Ale již se snažil o jistou úlitbu většinovému vkusu, „o maximální sdělnost a přístupnost hudebního jazyka“. Tuhle desku jsem pak marně sháněl, v žádné prodejně nebyla k mání a prodavačky (ano, většinou hudbu onehdy prodávaly ženy) ani nevěděly, o koho a o co jde. Nyní je k mání naštěstí v digitální formě:
A kde se vůbec vzal výraz Third Stream? Autorem celé hudební ideje je americký skladatel a teoretik Gunther Schuller; samotný výraz užil poprvé pravděpodobně v roce 1957 na massachusettské Brandeis University. Označuje „typ hudby, který improvizací, psanou kompozicí nebo obojím spojuje základní charakteristiky a techniky současné západní umělecké hudby a dalších hudebních tradic.“ A Blatný patřil v šedesátých letech k těm nemnoha tvůrcům, kteří fúzovali jazz moderní, progresivní, s experimentální soudobou hudbou. Věřil, že jazzová hudba by mohla obohatit Novou hudbu. Nová hudba ho tehdy okouzlila, byl až omámen, když spatřil ty nekonečné kompoziční možnosti třeba schönbergovské dodekafonie či Webernova serialismu. Nejvíce ho ale zasáhly Kladivo bez mistra od Bouleze a skladby Stockhausenovy. Vzhledem k tomu, že v té době hltal také jazzové novátorství třeba Stana Kentona, jeho fúze byla o krok před ostatními skladateli. Vznikla celá řada kompozic na objednávku pro mezinárodní festivaly. Studii pro čtvrttónovou trubku pak napsal na přání Jaromíra Hniličky, který si nástroj dokonce sám vyrobil. Tuto skladbu posléze převzal i slavný Don Ellis; později pro něj Blatný napsal ještě Pour Ellis pro trubku a jazzový orchestr (1966). V roce 1968 se Blatný v prestižním americkém časopise Down Beat umístil v kategorii skladatelských talentů na třetím místě a v anketě Evropské jazzové federace o rok později na místě druhém. A profilové album Pavel Blatný: Third Stream Composition (Supraphon, Gramofonový klub 1969) bylo v roce 2000 zařazeno do edice „500 Jazz Records on the Twentieth Century, Vol. 2: Modernism to Postmodernism“. Přesto se Blatný nikdy nepovažoval za jazzmana, ale skladatele soudobé vážné hudby. Skrze jazz ji chtěl jen polidštit.
Na otázku, jak se mu povedlo prosadit se ve světě navzdory železné oponě, odpověděl v jednom nedávném rozhovoru: „Hodně mi pomohl Eric T. Vogel, německý jazzový kritik, který se narodil v Brně. Propagoval moje desky v Americe a díky němu jsem dostal ty hlasy. Jednou mi ukázal dopis, který mu napsal Ornette Coleman, zakladatel free jazzu. Velebil v něm moji Passacagliu, kde ale není vůbec žádná improvizace – celá skladba je do poslední noty napsaná podobně jako symfonická nebo komorní hudba. To mě potěšilo, neboť jsem očekával, že Coleman uznává především improvizaci.”
https://www.supraphonline.cz/album/437024-blatny-skladby-tretiho-proudu
