Meloman za stromy a pod stromy.
Možná jste si všimli, že v naší zemi, která opravdu nevzkvétá, přibývají případy kácení vzrostlých stromů a celých alejí. Tu kvůli hluku, aby se mohla postavit protihluková stěna, nejčastěji z betonu, tam kvůli cyklostezce, aby byla bezpečná, onde musí desítky stromů ustoupit rozšíření silnice, aby se tu pohodlně vyhnulo osobní auto s tirákem, jenž tady ale nemá co dělat. Jako je tomu v případě stoleté lipové aleje u Svárova na Boskovicku. Padesátka stromů z celkového počtu osmdesáti lip v délce šesti set metrů má jít k zemi. Přitom byla vyhlášena díky anketě veřejnosti Alejí roku 2020. Sleduji s hrůzou argumenty starostky města Velkých Opatovic, do jehož katastru alej náleží, s bezmocným úžasem poslouchám a čtu „názory“ občanů. Stojí si udatně a umanutě za svým, ačkoli už i hejtman navrhnul alternativní řešení. Ti lidé jsou jakoby uvízlí v osmdesátých letech minulého století, kdy největším nepřítelem byla příroda a imperialismus. Kvůli nedávné havárii automobilu s lehkým zraněním, kdy řidička narazila do jednoho z těch stromů prý oslněna sluncem, označila starostka alej jako „časovanou bombu“ a na nás, kteří se snaží alej zachránit, ukázala jako na „vrahy občanů“. Přitom lze snadno dohledat, že v tomto úseku to byla teprve druhá nehoda od roku 2006! Nehledě na to, že důvod „oslnění sluncem“ hraje spíše ve prospěch stromů, ne? Celou tuhle (řekněme) kauzu provází celá snůška absurdností a podpásových rádobyargumentů. Zároveň se odhaluje hrubá neznalost, nevzdělanost vox populi. Argument (cituji) „Vždyť ty stromy jsou staré, už je těch starých stromů moc, pojďme je konečně všechny vykácet a místo nich vysaďme nové, ať jsou i pro příští generace“ je natolik scestný a absurdní, že by to bylo k smíchu, kdyby to nenahánělo husí kůži. Přitom lípa srdčitá se dožívá běžně (pokud jí to tedy člověk, respektive úředník dovolí) šesti set let, takže ty svárovské jsou v podstatě ještě puberťačky.
Kdyby to jen trochu šlo, udělal bych pro paní starostku, úředníky, zastupitele a širokou veřejnost poslechovou přednášku, ve které bych jim vyprávěl příběhy stromů, sděloval o nich vědecká fakta a pouštěl hudbu, stromy inspirovanou. A oslavující stromy.
Jako třeba skladbu japonského skladatele Toru Takemitsu, jež se jmenuje Rain Tree. První skica, klavírní, vznikla bezprostředně po dojmu z četby románu Vzbuďte se, mladý muži Nového věku z pera Kenzaburō Ōe v roce 1982, mimochodem nositele Nobelovy ceny za literaturu (1994). Takemitsu se inspiroval zázračným dešťovým stromem, který v knize figuruje, z něhož prší ještě dlouho po dešti. Tvůrce tak svoji kompozici pojal i jako zasněnou meditaci o toku života. Pustil bych jim verzi z roku 1992, čili pro trio bicích nástrojů:
Mluvil bych třeba o tom, že vzrostlý listnáč, jako je právě lípa, vyrobí za jeden slunný letní den tisíc litrů kyslíku, přičemž člověk ho při dýchání za stejnou dobu spotřebuje okolo tří set litrů. A že automobil při průměrné spotřebě benzínu na ujetí pouhého jednoho kilometru pohltí zhruba devadesát litrů. Snad by jim tato fakta začala vrtat hlavou.
A k tomu bych jim pustil líbivou hudbu autorské dvojice libretisty Alana Jaye Lernera a skladatele Fredericka Loeweho, které proslavil muzikál My Fair Lady. V roce 1959 natočil jejich píseň I Talk To the Tree jako instrumentální cool-jazzovou baladu výtečný jazzový trumpetista Chet Baker. A spolu s ním další jazzoví velikáni: Herbie Mann (flétna, tenorsax), Zoot Sims (alt a tenorsax), Pepper Adams (barytonsax), Bill Evans (piano), Earl May (kontrabas) a Clifford Jarvis (bicí).
Kroutili by možná hlavami, kdybych jim řekl, že 1.600 m2 je plocha, kterou by zabraly vedle sebe poskládané listy z koruny vzrostlého stromu. Na každém čtverečním milimetru této plochy je 50-100 průduchů, které při „dýchání“ stromu regulují vypařování vody. Je to až sto litrů denně! To odpovídá energii asi 70 kWh, jež se ale místo v teplo mění ve vodní páru. Strom tedy funguje jako klimatizační jednotka o výkonu 3 až 5 kW…
Mohli by nad těmi čísly rozmýšlet při skvostné instrumentálce Under Giant Trees kodaňské rodačky Agnes Obel. Od roku 2006 tato skladatelka, zpěvačka a multiinstrumentalistka (piano, cembalo, spinet, celesta, trautonium, housle, violoncello) žije v Berlíně, kde odstartovala svoji hudební kariéru. Se svým čtvrtým albem Myopia (Krátkozrakost) zavítala vloni na jaře do Prahy; stihla to těsně před pandemickými opatřeními. Její hudbu můžete také slyšet z plátna a televizních obrazovek, včetně filmu Submarino známého režiséra Thomase Vinterberga z roku 2010. A s chutí bych ji také citoval: „Když něco chápete jen rozumem, může váš pohled být dost omezený.“ Dodal bych ovšem, že pokud je ten rozum navíc zastřený něčím jako ztrátou empatie, nebo dokonce nenávistí, není to nic jiného, než morální selhání, projev zažraného bolševického myšlení.
Možná by ochladla jejich destruktivní vášeň, kdyby se dozvěděli, k jakým závěrům došel třeba kalifornský Úřad pro lesy a prevenci požárů. Ten propočítal, že jediný vzrostlý listnatý strom v průběhu 50 let přispěje ke kvalitě lidského života tzv. ekosystémovými službami v přepočtu za 7 až 8 milionů Kč! Ty zahrnují například produkci kyslíku, absorpci CO2, recyklování vody, zadržování vláhy v půdě, zachytávání polétavého prachu, odpařování vody, zabraňování erozi, obohacováním půdy o živiny, pohlcování hluku atd., přičemž do výpočtu nebyly zahrnuty cena dřeva, estetická funkce či hodnota plodů.
A přišel by čas i pro australskou roots/rockovou kapelu John Butler Trio a jejich burcující píseň Trees. Je sice dvacet let stará, ale stále aktuální. A Australané vědí, co hrozí, když se stromy kácí ve velkém. Vědí to i Angličané, kteří nyní ochraňují automaticky každý strom. V písni zazní zoufalá slova: „Řežou všechny stromy/Může je někdo zastavit, prosím?“