Zápisky melomanovy 77

Vzpomínka na Karla Vidimského, setkávání poezie a hudby

Karel Vidimský, ve světě trampingu a folkové muziky známý jako Cimbura, zemřel 6. prosince 2021 po těžké nemoci. (12. dubna by mu bylo sedmdesát.) Můj kamarád. Člověk, který se nikdy nikomu a ničemu nezpronevěřil. A to ani v časech, kdy se lámaly mnohé charaktery.

Dlouholetý a neúnavný organizátor hudebních akcí, spoluzakladatel a pořadatel písničkové soutěže Notování (od roku 2003), publicista, samizdatový vydavatel (nakladatelství Tuláckej obzor), prozaik, porotce literární soutěže Trapsavec, redaktor publikací Příběh nejen osumdesátejch let (1998) a Wabi Ryvola: Stejný dny nejsou dobrý (2005), glosátor, tramp (T.O. 40. míle, Praha) a šiřitel dobré nálady. Tak by se dal Cimbura slovníkově charakterizovat z dostupných zdrojů na internetu.

Potkali jsme se 24. června 1983 v malostranském Rubínu při mojí veřejné premiéře v roli básníka; samozřejmě jde o jeden z již legendárních Kováříkových večerů mladé, vesměs neoficiální poezie s názvem Zelené peří. Od té doby jsem tam byl častým hostem. A setkával se s Cimburou. Co vína a slov mezi námi proteklo! Leckdy až do kuropění jsme v divadelním baru pak popíjeli, diskutovali, plánovali, toužili i doufali. Cimbura si na Zeleném peří vyhlížel básníky a písničkáře (neboť ti tu také vystupovali), aby je zařadil do programu svého doslova podzemního Klubu Polská 2, fungujícího ve sklepě jednoho domu v ulici Anny Letenské poblíž Riegrových sadů na Vinohradech. Založil jej v roce 1983 a fungoval především jako hudební klub, zaměřený na trampský, folkový a country žánr. Vystupovaly zde nejen nové tváře, ale také tehdejší hvězdy, včetně písničkářů, kterým komunistická moc udělila zákaz. Čas od času zde ale dal slovo i básníkům, jejichž autorské večery ovšem doplňovali hudebníci, kteří je tak činili samozřejmě atraktivnějšími. A já měl štěstí, že při prvním mém večeru (tuším, že někdy v zimě na počátku roku 1984) sdílel se mnou pomyslné pódium Jakub Noha. Datum mého druhého autorského čtení si už pamatuji přesně – bylo to 25. listopadu 1986. Dodnes mám ve sbírce vinylů první singl folkové kapely Klíč, později vskutku hvězdné, s uvedením data věnování a s jejich podpisy. A právě ta hrála mezi mými básněmi.

Fungování Klubu Polská 2 v oněch časech šedi a neutěšenosti považuji za něco výjimečného. Veřejně se program neprezentoval, ale přesto bylo pokaždé plno. Spousta návštěvníků se znala z potlachů a toulek, do klubu chodili jako na návštěvu. Proto si sem brali vlastní přezutí; kdo neměl, vyfasoval u vchodu pantofle klubové. Vstupné bylo dobrovolné. Lidé věděli, které dny jsou koncerty a kdy bývá autorské čtení. A věděli, že nikdy neprohloupí, pokud přijdou. Nad jevištěm byla topenářská trubka a na ní napsáno: „Této trubky si nevšímejte, nestojí za pozornost.“ Jenže po čase projevila pozornost StB a snažila se Cimburu přesvědčit ke spolupráci. Když vytrvale odmítal, bylo mu jasně řečeno, že pokud klub nezavře, zavřou oni jeho. A tak to po čtyřech a půl letech raději odpískal.

Cimbura byl nepřehlédnutelný a především nepřeslechnutelný. Choval se, mluvil, jedl, pil a hovořil živočišně. Jeho spontánní smích byl slyšet široko daleko. Nebál se smát a halekat. Spousta lidí se mu kvůli tomu smála. Byl pro ně směšným podivínem. Nechápali, co je v tom svrabu vůkol k smíchu. Jenže pro Cimburu byl smích projevem odmítavého postoje k malomyslnosti, připosranosti a přizdisráčství.

V novém tisíciletí se naše cesty vzdálily. Ale pouze zeměpisně. Naše přátelství, souputnictví, soukmenovství a bláznivost zůstaly…

Dedikovat ti báseň bylo to nejmenší, Cimburo! I když jsem ji napsal už na počátku roku 1987, a to v době, kdy tlak estébáckých zrůd sílil na nás oba, ten obsah zůstal aktuální. Bohudík? Bohužel?

PROJEKCE SVĚT

(Cimburovi)

Městský autobus propustil lidi
A děti a robátka v kočárcích
Je odpoledne je po práci
Je po procházce je po doktorovi
A všechno se to rozlévá jako povodeň

Někde o kousek dál muž s obuškem
A s vysílačkou a s pistolí a s ostřížíma očima
Stojí čelem k lidské řece bez břehů
A desítky párů očí unavených strachují se
Věří i nevěří Vědí i nevědí
Mají i nemají Jsou i nejsou
A vyhýbají se
Ale nepřestanou pošilhávat

Úplně neorganicky a nemasově
Proti proudu
Šlape divošské mládí s plnovousem mudrce
S báglem na zádech Očima nešmátrá
Dívá se zpříma Před sebe
Dopředu
(A na nebeské pláni projekce filmu. Panoráma města. Seznámení s místem děje.)
Příroda spí
Vandrák je sám
Jde ji probudit

A obušek se pohupuje u stehna
(Uhrovití discobolové ničí barokní sochy. Zeď odděluje ale nechrání.)
Vandrák je zastaven je legitimován
(Jeden puberťák padá se zdi.)
Tulák vybaluje z igelitu občanku
Pozoruje toho, kdo má právo listovat v čemkoli
(Za zdí ale žijí medvědi. Žijí pokojný život v zajetí. Z generace na generaci snad už od 15.století.
To je hrozně dávno. To nás nezajímá.)

Ahasver je propuštěn
Šlape dál za tušením
(Vandal je napaden. Začíná být sápán medvědy. Jiný muž zákona s obuškem a pistolí objevuje se ve střihu.
Nebesa se jasní medvědí krví. Výstřel za výstřelem ničí tradici. Je zachráněn lidský život. Jeden z medvědů
Zalézá do kouta a ječí strachy. Strach o život má nejhlubší kořeny. Přežívá. Ale k čemu?
Závěrečný střih.
Panoráma čehosi.
Nebesa blednou. Déšť smývá rudé cákance. Růže přezimují v podobě embryí po hlavičku v zemi. Kolem dokola.
Filmové představení skončilo. Porota dává hlavy dohromady nadšeně.)

Rozžíhají se první rodinné televizory
Majáky krouží městem
Hrají si na honěnou
Skřípou pneumatiky a zuby a dveře od spíží
Městské autobusy propouštějí lidi
Školy propouštějí budoucí lidi
Horkem rozkvétají sprchy
Vandrák šlape až někde po pláni
Otáčí hlavu

Město má kolaps z volného času
Šeří se a páchnou až sem rozpálené radiátory
Studená světla a mrazivá světýlka
(Medvěd se stále ještě krčí. Hlavu hluboko v krku)
Hodně to bolí a telefony vyzvánějí
Krásné dívky zapisují dotazy a předávají je tam nahoru

Muži zákona nejen s obušky
Legitimují a zasahují…

Víš kamaráde
Víš totéž co já:
Že žijeme
Že makáme
Že omakáváme
Svět tak trochu naivními prsty
Že máme dlaně dětí
Že nekřičíme
Jen jsme hlasití
Když se smějeme
Ale víc jsme smutní
A naštvaní vzteklí vystrašení…

Narozeni jsme někde kde to má cenu
A smrt může být blíž než jsme schopni pochopit…

(Na hřbitově v Baltimore
To je až za mořem
Neznámý člověk již 38 let pokládá
Na hrob Edgara Allana Poea
Vždy v den básníkových narozenin
Tři rudé růže plus láhev koňaku
Něco mi napovídá že vím, kdo to je a kdo jsme my)
Propukl Měsíc hladu 1987…