Vzpomínka na Karla Vidimského, setkávání poezie a hudby
Karel Vidimský, ve světě trampingu a folkové muziky známý jako Cimbura, zemřel 6. prosince 2021 po těžké nemoci. (12. dubna by mu bylo sedmdesát.) Můj kamarád. Člověk, který se nikdy nikomu a ničemu nezpronevěřil. A to ani v časech, kdy se lámaly mnohé charaktery.
Dlouholetý a neúnavný organizátor hudebních akcí, spoluzakladatel a pořadatel písničkové soutěže Notování (od roku 2003), publicista, samizdatový vydavatel (nakladatelství Tuláckej obzor), prozaik, porotce literární soutěže Trapsavec, redaktor publikací Příběh nejen osumdesátejch let (1998) a Wabi Ryvola: Stejný dny nejsou dobrý (2005), glosátor, tramp (T.O. 40. míle, Praha) a šiřitel dobré nálady. Tak by se dal Cimbura slovníkově charakterizovat z dostupných zdrojů na internetu.
Potkali jsme se 24. června 1983 v malostranském Rubínu při mojí veřejné premiéře v roli básníka; samozřejmě jde o jeden z již legendárních Kováříkových večerů mladé, vesměs neoficiální poezie s názvem Zelené peří. Od té doby jsem tam byl častým hostem. A setkával se s Cimburou. Co vína a slov mezi námi proteklo! Leckdy až do kuropění jsme v divadelním baru pak popíjeli, diskutovali, plánovali, toužili i doufali. Cimbura si na Zeleném peří vyhlížel básníky a písničkáře (neboť ti tu také vystupovali), aby je zařadil do programu svého doslova podzemního Klubu Polská 2, fungujícího ve sklepě jednoho domu v ulici Anny Letenské poblíž Riegrových sadů na Vinohradech. Založil jej v roce 1983 a fungoval především jako hudební klub, zaměřený na trampský, folkový a country žánr. Vystupovaly zde nejen nové tváře, ale také tehdejší hvězdy, včetně písničkářů, kterým komunistická moc udělila zákaz. Čas od času zde ale dal slovo i básníkům, jejichž autorské večery ovšem doplňovali hudebníci, kteří je tak činili samozřejmě atraktivnějšími. A já měl štěstí, že při prvním mém večeru (tuším, že někdy v zimě na počátku roku 1984) sdílel se mnou pomyslné pódium Jakub Noha. Datum mého druhého autorského čtení si už pamatuji přesně – bylo to 25. listopadu 1986. Dodnes mám ve sbírce vinylů první singl folkové kapely Klíč, později vskutku hvězdné, s uvedením data věnování a s jejich podpisy. A právě ta hrála mezi mými básněmi.
Fungování Klubu Polská 2 v oněch časech šedi a neutěšenosti považuji za něco výjimečného. Veřejně se program neprezentoval, ale přesto bylo pokaždé plno. Spousta návštěvníků se znala z potlachů a toulek, do klubu chodili jako na návštěvu. Proto si sem brali vlastní přezutí; kdo neměl, vyfasoval u vchodu pantofle klubové. Vstupné bylo dobrovolné. Lidé věděli, které dny jsou koncerty a kdy bývá autorské čtení. A věděli, že nikdy neprohloupí, pokud přijdou. Nad jevištěm byla topenářská trubka a na ní napsáno: „Této trubky si nevšímejte, nestojí za pozornost.“ Jenže po čase projevila pozornost StB a snažila se Cimburu přesvědčit ke spolupráci. Když vytrvale odmítal, bylo mu jasně řečeno, že pokud klub nezavře, zavřou oni jeho. A tak to po čtyřech a půl letech raději odpískal.
Cimbura byl nepřehlédnutelný a především nepřeslechnutelný. Choval se, mluvil, jedl, pil a hovořil živočišně. Jeho spontánní smích byl slyšet široko daleko. Nebál se smát a halekat. Spousta lidí se mu kvůli tomu smála. Byl pro ně směšným podivínem. Nechápali, co je v tom svrabu vůkol k smíchu. Jenže pro Cimburu byl smích projevem odmítavého postoje k malomyslnosti, připosranosti a přizdisráčství.
V novém tisíciletí se naše cesty vzdálily. Ale pouze zeměpisně. Naše přátelství, souputnictví, soukmenovství a bláznivost zůstaly…
Dedikovat ti báseň bylo to nejmenší, Cimburo! I když jsem ji napsal už na počátku roku 1987, a to v době, kdy tlak estébáckých zrůd sílil na nás oba, ten obsah zůstal aktuální. Bohudík? Bohužel?
PROJEKCE SVĚT
(Cimburovi)
Městský autobus propustil lidi
A děti a robátka v kočárcích
Je odpoledne je po práci
Je po procházce je po doktorovi
A všechno se to rozlévá jako povodeňNěkde o kousek dál muž s obuškem
A s vysílačkou a s pistolí a s ostřížíma očima
Stojí čelem k lidské řece bez břehů
A desítky párů očí unavených strachují se
Věří i nevěří Vědí i nevědí
Mají i nemají Jsou i nejsou
A vyhýbají se
Ale nepřestanou pošilhávatÚplně neorganicky a nemasově
Proti proudu
Šlape divošské mládí s plnovousem mudrce
S báglem na zádech Očima nešmátrá
Dívá se zpříma Před sebe
Dopředu
(A na nebeské pláni projekce filmu. Panoráma města. Seznámení s místem děje.)
Příroda spí
Vandrák je sám
Jde ji probuditA obušek se pohupuje u stehna
(Uhrovití discobolové ničí barokní sochy. Zeď odděluje ale nechrání.)
Vandrák je zastaven je legitimován
(Jeden puberťák padá se zdi.)
Tulák vybaluje z igelitu občanku
Pozoruje toho, kdo má právo listovat v čemkoli
(Za zdí ale žijí medvědi. Žijí pokojný život v zajetí. Z generace na generaci snad už od 15.století.
To je hrozně dávno. To nás nezajímá.)Ahasver je propuštěn
Šlape dál za tušením
(Vandal je napaden. Začíná být sápán medvědy. Jiný muž zákona s obuškem a pistolí objevuje se ve střihu.
Nebesa se jasní medvědí krví. Výstřel za výstřelem ničí tradici. Je zachráněn lidský život. Jeden z medvědů
Zalézá do kouta a ječí strachy. Strach o život má nejhlubší kořeny. Přežívá. Ale k čemu?
Závěrečný střih.
Panoráma čehosi.
Nebesa blednou. Déšť smývá rudé cákance. Růže přezimují v podobě embryí po hlavičku v zemi. Kolem dokola.
Filmové představení skončilo. Porota dává hlavy dohromady nadšeně.)Rozžíhají se první rodinné televizory
Majáky krouží městem
Hrají si na honěnou
Skřípou pneumatiky a zuby a dveře od spíží
Městské autobusy propouštějí lidi
Školy propouštějí budoucí lidi
Horkem rozkvétají sprchy
Vandrák šlape až někde po pláni
Otáčí hlavuMěsto má kolaps z volného času
Šeří se a páchnou až sem rozpálené radiátory
Studená světla a mrazivá světýlka
(Medvěd se stále ještě krčí. Hlavu hluboko v krku)
Hodně to bolí a telefony vyzvánějí
Krásné dívky zapisují dotazy a předávají je tam nahoruMuži zákona nejen s obušky
Legitimují a zasahují…Víš kamaráde
Víš totéž co já:
Že žijeme
Že makáme
Že omakáváme
Svět tak trochu naivními prsty
Že máme dlaně dětí
Že nekřičíme
Jen jsme hlasití
Když se smějeme
Ale víc jsme smutní
A naštvaní vzteklí vystrašení…Narozeni jsme někde kde to má cenu
A smrt může být blíž než jsme schopni pochopit…(Na hřbitově v Baltimore
To je až za mořem
Neznámý člověk již 38 let pokládá
Na hrob Edgara Allana Poea
Vždy v den básníkových narozenin
Tři rudé růže plus láhev koňaku
Něco mi napovídá že vím, kdo to je a kdo jsme my)
Propukl Měsíc hladu 1987…