Meloman ve světě diatonické foukací harmoniky…
Foukací harmonika mne provází celý život. Ovšem jako dítě jsem se musel spokojit s čínskými harmonikami, jež drásaly rty, nebo s těmi tuzemskými, jež nebyly o mnoho lepší. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že pokud se namáčely do vody, tak mokré vydávaly ony kýžené blue tóny. Ale to už jsem měl harmoniky kvalitní, abych si většinou pro vlastní potěšení zahrál blues. Neumím na harmoniku zahrát žádnou známou melodii, ani podle not, ale ve správném rozpoložení mysli a duše ze mne (doslova) proudí blues. Ostatně o tom jsem již v Zápiscích psal – viz. č. 39, kde figuruje Matěj Ptaszek, od roku 2009 firemní hráč firmy Hohner, a hlavně č. 54 o mých setkáních s klíčovou osobností hanspaulského blues Petarem Introvičem, což byl ale zároveň nekrolog.
V jednom z příběhů o zrodu první harmoniky figuruje německý výrobce hudebních nástrojů Christian Friedrich Ludwig Buschmann. V roce 1821 patentoval svůj nástroj pod názvem Aeolina. Ten se podobal soustavě jednotónových ladiček. Houslař Johann Gottlieb Glier si Buschmannův výtvor z jedné ze svých cest přivezl domů. Tušil, že tento nástroj má budoucnost, a v roce 1835 založil ve Vídni první dílnu na výrobu foukacích harmonik. Ty zaujaly i zručného řemeslníka Christiana Messnera, který výrobu rozšířil do Německa. Výroba byla rodinným tajemstvím, jenže ve firmě pracoval i synovec Christian Weiss, který se přátelil s Matthiasem Hohnerem z hodinářské rodiny. Tomu se podařilo zjistit výrobní postup a následně založil v Trossingenu první továrnu na výrobu foukacích harmonik. Patnáctitisícový Trossingen se tak stal hlavním městem harmoniky.
Obchodní strategií firmy Hohner bylo pohltit všechny konkurenční výrobce a získat monopol na výrobu harmonik, což se jí téměř podařilo. Před rozvojem gramofonů, kdy existovala hudba jen v živé, koncertní podobě, vyrobila firma na padesát miliónů harmonik ročně! S německými emigranty se dostaly do Spojených států, kde si je kvůli cenové dostupnosti oblíbili potulní herci, černošské děti, pouliční kapely, muzikanti na domácích tancovačkách i kovbojové. (Vzpomínám si na svoji první Hohnerku. Byla to Piccolo C a jako student jsem ji sehnal přes inzerát za 350 Kčs – což bylo v roce 1977 hodně peněz. Jen pro srovnání: Můj táta vydělával něco málo přes 2.000,-, máma ještě méně…)
Harmonika Hohner je považována za první hudební nástroj industriálního věku. V šedesátých letech se foukací harmonika v držáku stala symbolem revoltující mladé generace. Zvláště ta nejrozšířenější, Hohner Special 20 G major z řady Hohner Progressive, přispěla k tehdejší životní nespoutanosti, svobodě, generačnímu a kulturnímu sebeurčení a dodnes patří k nejrozšířenějším. Je vhodná pro úplné začátečníky, ale nepohrdnou jí ani profesionální muzikanti. Hraje na ni kupříkladu John Popper z kapely Blues Traveler.
V 19. století byl významným výrobcem harmonik Josef Richter, rodák z Čech. A považte, do nedávna jsem netušil, že se v roce 1812 narodil v mém rodném městě Novém Boru, tehdy Haidě! Tento řemeslník, kutil a muzikant vynalezl nový typ ladění diatonické foukací harmoniky. Richterova sestava deseti otvorů, čili dvaceti tónů, a specifický zvukořad se zachovaly dodnes. A nejen to; tzv. Richterky jsou nejčastějším nástrojem hráčů blues a rocku! A také v jazzu se objevují instrumentalisté, kteří dávají přednost diatonické harmonice před chromatickou, jež v tomto žánru jasně převažuje. (Jen pár „chromatických“ jmen: Stevie Wonder, Toots Thielemans, Brendan Power, Gregoire Maret, Julian Jackson…) Jako třeba Howard Levy, v jehož portfoliu jsou třeba Béla Fleck & The Flecktones, Samo Salamon, Rabih Abou-Khalil, Paquito D’Rivera, Kurt Elling, Donald Dagen či Paul Simon…
A tentýž Howard Levy exceluje v coververzi slavného rockového fláku Villanova Junction v rámci speciálního koncertu Tribute to Jimi Hendrix, který se uskutečnil v červenci 1995 na festivalu Jazz-Open ve Stuttgartu. Zúčastnily se ho takové osobnosti, jako např. Jack Bruce, Cassandra Wilson, Jean Paul Bourelly, Vernon Reid, Adam Holzman, Terry Bozzio, Pharoah Sanders, Victor Bailey, Trilok Gurtu, Nguyèn Le, Mick Karn, Mark Feldman, Don Byron či David Torn. (Povšimněte si zvláštního způsobu amplifikace!)
Howarda Levyho jsem objevil teprve nedávno. (A přitom v Praze vystupoval dvakrát, v roce 2014 v Baráčnické rychtě a 2019 U staré paní!) Je také jeden z nemnoha hráčů, kteří se věnují vážné hudbě právě s diatonickou harmonikou, nikoli chromatickou. Dokonce je i skladatelem, jenž zkomponoval mimo jiné třívěté Concerto for diatonic harmonica and orchestra (2000), jež vyšlo na CD v roce 2011 na jeho vlastním labelu Balkan Samba Records. Mimochodem jej nahrál s Českým národním symfonickým orchestrem. Zde také zní jeho méně tradiční Harmonia Mundi, třívětá suita pro diatonickou harmoniku a komorní ansámbl z roku 1995.