Tajnosnubný projekt Zimní pneu vydává u pražského labelu Polí5 své další album. Po loňské nahrávce s vynikajícím názvem Kvalitní dema a alba nese ta nynější titul Satelity.
Autorské duo Jan Vinkler a František Alferi tu ještě bravurněji míchá folk s disonantními postupy, inspiracemi noisem, alternativou i metalem a recykluje drobné fragmenty starého hudebního světa, z nichž skládá nový originální zvukový obraz. Anotace alba zmiňuje kurýra rozvážkové služby, snad jakéhosi hlavního hrdinu příběhu. Ten se objevuje hned v první skladbě Poslední kurýr a představuje snad aluzi na Jarního kurýra skupiny Hoboes. Tenhle kurýr ale cválá bezcitnou krajinou pozdního kapitalismu a přemýšlí o tom, že musí dojet včas, jelikož “prej firma propouští”.
Pokud je odkaz na Hoboes nejasný, miniatura Vajgly už zcela otevřeně cituje v záhadné psychedelické úpravě hymnu všech zamilovaných trampů, Bodláky ve vlasech od skupiny Nezmaři, v následující skladbě V údolí smrti se zase ozývá citace písně Slzy tvý mámy od skupiny Olympic. Známý úryvek se ale vzápětí láme v textu i v melodii do podivných zákrut zdobených zvláštními harmoniemi alternativních či noise-rockových projektů. S harmoniemi se tu pracuje kreativně celou dobu, kompoziční strategie mnohých folkových písní, hanlivě přezdívaná “a moll-ahoj” téhle kapele rozhodně nemůže stačit. Zimní pneu se nebojí disonancí, naopak z nich splétají poutavé kompozice, které nejsou ani jednoduše kakofonické, ale ani se nepohybují po těch správných harmonických schodech jako je tomu u jejích přímočařejších folkových protějšků. Autoři často překvapí vykloubenými melodiemi a zlomenými hlasy, ze kterých přesto dokážou vykřesat píseň s hitovým potenciálem (Píseň od Igora).
Album Satelity představuje možná to nejchytřejší a nejrafinovanější rozvíjení odkazu českého folku a trampské hudby, jaké jsem v našich krajích doposud slyšel. Přes všechny citace se tu nepracuje s žánrovými stereotypy, ani se tyto nepoužívají jako ozdoba, na kterou lze ukazovat prstem a odvolávat se na slavnou historii. Není zde ani žádný náznak výsměchu nebo spikleneckého pomrkávání a rovněž ani intelektuální povýšenosti. Vše plyne prosyceno zasmušilou náladou, z níž ale na mnohých místech vystupuje příslovečný “čistý humor bez vtipu”. Album disponuje nadhledem i hloubkou, jaké se folkovým projektům dostává jen vzácně. Zimní pneu jsou velmi zvláštní folková kapela, která by však na slavné metě všech folkařů, festivalu Porta, nemohla pravděpodobně vystoupit ani v minulosti, ani dnes. Nedosti na tom, že někdy folkový zvuk bez varování akceleruje až kamsi do metalových ostinat, jako ve skladbě Pas (Průsmyk), či se navlékne do alternativního kabátu a bouří mnohými zvuky kláves, kytar a samplů (masivním hlukovým nástupem ostatně začíná i celá deska). I bez hlukového i metalového koření jsou Satelity deskou na folk až příliš ponurou, popisují naši současnost v temných barvách, bez nápomocných vtípků, které by snad mohly zlehčit situaci, když sledujeme jak trampové pochodují údolím smrti a poslední kurýr se ztrácí někde na cestě mezi vybydlenými satelitními městečky za mohutného kvílení větru.
Zvuk i téma desky jako by propojovaly kulturu mnohých uplynulých dekád s tou současnou a ukazovaly možnou kontinuitu a vývoj žánru, třebaže by se mohl mnohým zdát takový vývoj jako nečekaný, nepochopitelný, nebo možná až nepřijatelný. Zimní pneu jsou pro mě ale daleko uvěřitelnější, upřímnější a autentičtější než mnoho jejich známějších generačních souputníků, kteří se pokoušejí recyklovat folk nebo nově definovat písničkářství, a kteří se buď příliš poddávají ustálené formě nebo podléhají sladkobolnosti, k níž žánr mocně svádí. Zimní pneu se tomuto všemu vyhýbají a proto zůstávají kdesi mezi světy, kde je snad postupně objeví více posluchačů. Já se už teď mocně těším na jejich další kvalitní dema a alba.
Zimní pneu: Satelity
Polí5 (www.polipet.cz)