Zkouška sirén – Chvála amatérismu

  

Už to není, co bývávalo, naříkají někteří nad úpadkem hudební profesionality. Ale nepřinášejí amatéři lepší budoucnost?

„V kopcích kolem Los Angeles bylo v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých letech spousta famózních hudebníků. Když jste potřeboval nejlepší kytaristy, byli tam. Nejlepší klávesáky, byli tam. Nejlepší bubeníky. Chtěl jste udělat nahrávku, zavolal jste je do studia, rozdal instrukce, a co vám zahráli, to bylo prostě neskutečné.“ Takto vzpomínal na zlaté časy v únorovém rozhovoru Allen Sides, zvukový mistr podepsaný pod řadou slavných nahrávek.

Rozhovor je v mnoha ohledech poučný a leckterý postřeh v něm trefný. Zároveň se jím ale táhne nit vystižená úvodním citátem. Lamentace nad koncem časů, kdy být nejlepší znamenalo také být oceněný a úspěšný. A mezi řádky také stesk nad tím, že již není možné tak jasně určit, co je nejlepší, či že to stále méně lidí zajímá. Nahrává tomu i redaktor Václav Nývlt svými otázkami: „V posledních letech se nerýsují žádné velké kapely a interpreti typu The Beatles, Rolling Stones nebo Pink Floyd, které ovlivňují posluchače po generace. Zpravidla jsou to kapely s jedním dvěma hity, které postupně zmizí. Vidíte někoho takového na obzoru?“ Vlastně není nic divného na tom, že rozhovor se špičkovým profesionálem v hudební technice se nese v duchu opěvování hudební profesionality jako takové. Ale právě zde pramení i celkový pocit, že jde o pohled na odcházející svět. A že není třeba nad jeho odchodem příliš truchlit.

Pohled na populární hudbu postupně přebral leccos ze světa vážnohudebního, včetně kanonizace „velkých tvůrců“ a „zásadních děl“, k nimž je třeba přistupovat s úctou, projevenou třeba tím, že je budeme poslouchat na přiměřeně špičkovém vybavení. A stejně jako mistři vážné hudby, i velikáni popu a rocku a se musí srovnávat s tím, že jejich aura bledne, byť to díky menšímu časovému odstupu ještě nemusí být vidět. A s tím se mění i vztah k profesionalitě – tedy k takové, jaká byla definována v oněch mytických zlatých časech.

Allen Sides zmiňuje nutnost, aby dnes muzikanti měli vedle hraní ještě jiný zdroj obživy, jako něco negativního. Já bych to ovšem neviděl tak černě. Hudba provozovaná jako volnočasová aktivita bez přehnaných nároků na výkon se mi zdá být společensky prospěšnější a hodná všeobecné podpory. Kult profesionality způsobil bezesné noci nejednomu vynervovanému dítěti, které učitelka tlačila do klavírní soutěže. Profesionál má tendence poměřovat se s ostatními ve své disciplíně a tím si omezuje rozhled. Situace je podobná našemu vztahu ke sportu. Máme-li před očima nadlidské výkony profesionálních borců, je nebezpečí, že sami rezignujeme, protože přeci nemůžeme být tak dobří. Podobně může kult velikosti a dokonalosti v hudbě vést k tomu, že leckdo si ani sám nezazpívá, protože „nemá hudební sluch“.

Amatérské provádění hudby je přitom zdrojem mnoha hudebních rozkoší a navíc má schopnost spojovat lidi, kteří by se třeba jinak nesetkali. Sám jsem za posledních několik týdnů zažil hned tři taková hudební setkání, kde prioritou bylo společné provádění hudby a nikoliv vybroušené výkony. Ať už to bylo zpívání na horské chatě, kde několik kytar a hrdel dávalo průchod kolektivní paměti zhmotněné v písních, setkání cimbálové muziky, kde spolu někteří muzikanti hráli vůbec poprvé, nebo volně improvizační elektroakustická seance, kde se účinkující volně mísili s publikem, všude šlo o výjimečné zážitky.

Samozřejmě nelze popřít, že díky generacím profesionálů všemožných oborů se hudba vyvinula do stavu s dnešními úžasnými možnostmi. Ale tak jako mnohokrát v historii kvalita, která v určité fázi rozvoji pomáhá, se může následně stát brzdou.

Slovo amatér má dnes spíše pejorativní vyznění, označuje osobu, která danou činnost neovládá na dostatečné úrovni. Ještě na konci 19. století tomu ale bylo jinak. Německý spisovatel a hudební kritik Johann Friedrich Rochlitz (1769–1842) o profesionálních muzikantech hovořil jako o řemeslnících, kteří „dokáží jen pohyby prstů vyluzovat tóny; jejich hra odráží pouhou mechanickou zručnost a slepou imitaci spíše než vlastní myšlení.“ Amatérem byl v tomto vidění člověk provozující hudbu bez ekonomické nutnosti. O více než dvě století později vložil do amatérů svou naději také Jacques Attali ve své knize Hluk: Politická ekonomie hudby (1974). V poslední kapitole, poté, co vývoj hudby podle něj dospěl k neradostné fázi opakování v zájmu obchodního zisku, naznačuje další možný obrat k lepšímu. Formuluje jej sice nepříliš konkrétně, ale je jasné, že hierarchizování a uctívání dokonalých výkonů v něm nebude mít místo. Spíše se v něm dle Attaliho potkává free jazz, hudba hluků i amatérské orchestry hrající jen pro radost. Tedy jevy, kterým se při bližším pohledu dnes daří docela dobře. Starý hudební řád ještě bude asi dlouho přežívat a může přinést ještě pár zajímavých věcí, ale budoucnost se dost možná obejde bez velikánů. Dost možná při tom zanikne hudební průmysl ve své současné podobě. Je ale chybou zaměňovat to se zánikem hudby samotné. Té se bude dařit, dokud tu bude poslední amatér. A koneckonců teprve z dostatečně bujícího amatérského podhoubí se mohou začít rodit noví profesionálové, o čemž jsem psal téměř přesně před rokem.