Erwan Keravec a experimentální potenciál tradičního nástroje.
Pokud bychom chtěli hledat zvukový symbol Evropy, mohly by to být dudy. Minimálně od konce 12. století hrály jejich nejrůznější formy zásadní roli ve zdejší kultuře, hrály k tanci i vojenskému pochodu. Dudy najdeme ale i leckde po světě, od arabských zemí po Indii. Díky bordunovým, tedy dronovým píšťalám jde o prostředek, s nímž jeden hráč či hráčka dokáží nadělat spoustu rámusu a doprovázet třeba celovečerní taneční zábavu. Dudácká muzika může mít účinky podobné transu, jejich nepřetržitý zvuk snadno proniká do těla. Jak se zpívá v písni z jihočeského Mečichova „takt, ten musím dát sobě nohama, časem pohybuju ramenama.“
Mečivý zvuk dud je spojen především s různými tradičními hudebními formami, jen zřídka se uplatní v hudbě vážné či jinak nekonvenční. Ale i takové najdeme. V 60. letech uvedl dudy do jazzu Rufus Harley.
Krásu dudáckých dronů spojil s experimentální estetikou hnutí Fluxus Yoshi Wada.
Novozélanďan David Watson spojuje dudy s nástroji jiných tradic, ale také s elektronikou.
Čtenářům HIS Voice již z dřívějška známá Brighde Chaimbeul volně přechází mezi tradicionalismem a posouváním hranic.
V českých zemích jsou sice dudy důležitou součástí kulturního dědictví, mimo folklorní zahrádku se ale najdou zřídka. Se studiovými technologiemi nástroj promíchal Jaroslav Krček, Jan Málek zase v 70. letech ve své Invenci č. 3 dělá z dud smyčky skoro jako Steve Reich. Žádná ukázka bohužel není online k dispozici, doporučit lze CD Chvála českých dudy vydané kdysi Radioservisem.
Jedním z umělců, kteří tradiční chápání dud v posledních letech mění, je Francouz Erwan Keravec. Vyrůstal v prostředí tradiční bretaňské hudby, ale z něj se postupně přesunul právě k současné kompozici a improvizaci. Na francouzské značce Ici, d’ailleurs mu v prosinci loňského roku vyšlo album Whitewater. Erwan Keravec vystoupil v Praze již několikrát. Provedl zde dudácké interpretace minimalismu Philipa Glasse nebo improvizoval se saxofonistou Matsem Gustafssonem.
Vydal již řadu nahrávek, kde interpretuje kompozice Terryho Rileyho, Heinera Goebbelse nebo Eliane Radigue. Vystupuje s tanečníky nebo nechává publikum poslouchat naslepo.
Na albu Whitewater ale hraje sólově svou vlastní hudbu a zvuk jeho dud – v tomto případě skotských – není ani nijak upravován. Průrazný témbr nástroje tu paradoxně vytváří kontemplativní náladu. Bordunové píšťaly, tedy ty, které drží jeden neměnný tón, jsou základem, nad nímž se rozbíhají rychlé melodické figury. Vše se mění velmi pozvolna, dva dlouhé tracky postupují vždy od klidu k zahuštění a zase zpět. V permutacích melodických motivů je bezesporu slyšet něco z procesů Philipa Glasse, ale nejde o variaci na minimalismus. Závěrečná, nejkratší skladba z alba Whitewater je označena námořnickým termínem Leeshore a od předchozích dvou se trochu liší. Erwan Keravec pomocí změny tlaku vzduchu a hmatů na píšťalách ze svých dud dostává plynulá glissanda a místy nástroj zní jako analogový syntezátor.
Whitewater coby sólový počin navazuje na dvě předchozí alba Urban Pipes a Urban Pipes Deux. Zde je ale slyšet větší důraz na kontinuitu, k níž směřuje i ona „vodní“ metafora v názvu. V jednom rozhovoru to Kerawec poeticky rozvádí: „…neustálý vír, který se točí, točí, točí, točí, točí, točí, točí. A tak se věci uvnitř neustále mění. Protože je to vír v proudu, uvidíme kousek dřeva, kousek listu…“
Z určitého pohledu jsou dudy velmi omezující nástroj. Dynamické možnosti téměř žádné, jediná hladina hlasitosti je „děsně nahlas“. Zvukově jednobarevné. Melodický materiál je omezen – podle druhu nástroje – na sedm tónů. Právě tyto limity jsou ale pro Erwana Keraweca významnou inspirací, což vysvětluje v rozhovoru pro web Fifteen Questions. „Když jsem se setkal s jazzovými hudebníky, začal jsem se zajímat o improvizaci. Abych to mohl dělat, musel jsem přehodnotit způsob, jakým držím a hraji na dudy, a opustit jejich obvyklou „vedoucí“ roli. Musel jsem najít nové způsoby hraní. Když s někým improvizujete, nemůžete hrát pořád nahlas – jinak nezbude prostor pro spoluhráče. Pracoval jsem tedy na celé řadě rozšířených technik, které mi umožňují přistupovat k nástroji v různých dynamických situacích. Tyto rozšířené techniky vytvářejí nové zvuky, které jsem použil jako nový slovník pro tvorbu hudby.“ Jeho nový slabikář dudáckých zvuků zahrnuje zmíněná glissanda, ale také práci s okrajovými, jindy ignorovanými hluky, které mechanismus měchů, píšťal a plátků vydává. Tradiční mečení se tak sbližuje se současnými šumy.