Morton Feldman byl nejen jedním z nejoriginálnějších skladatelů 20. století, ale také vtipným komentátorem. Při pročítání rozhovorů s ním se mi zdá, že ho obzvláště inspirovaly otázky příliš úporných a nepříliš důvtipných novinářů. Na otázku, která mu přišla hloupá, prostě odpověděl úvahou o něčem jiném, nebo bonmotem.
Myslíte, že vaše hudba může na publikum účinkovat jako droga?
Vždycky jsem si myslel, že drogy mohou způsobit mnoho dobrého.
Co si myslíte o pop artu?
Socialistický realismus pro bohaté.
Takto si s Feldmanem povídal v roce 1967 tehdy dvacetiletý adept kompozice Jean-Yves Bosseur. Vedle přirovnání Bouleze k Napoleonovi a Stockhausena k Bismarckovi tehdy Feldman utrousil také glosu k politice: „Moudře bych řekl, že umělec se nikdy nemůže pozvednout nad úroveň politiky své země. Jaká je politika, takové bude umění. Vezměte si město, jako je Paříž, které má svou vlastní politiku. Všichni mladí umělci jsou v této politice chyceni.“
V dnešní češtině bylo slovo politika naprosto vykucháno a každý ho pěchuje obsahem podle svých potřeb. Již to neznamená jen správu záležitostí obce a diskuzi o ní. Často tím vycpáváním vznikne strašidlo, kterým na sebe máváme, případně ho odněkud vyháníme. Zatímco výtvarní umělci nemají velký problém vpustit politiku do svých děl a do diskuzí o nich, v hudbě občas zavládne v tomto směru panika. Exemplárním případem bylo nedávné vystoupení Akademického souboru písní a tanců ruské armády A. V. Alexandrova. Nebylo to zdaleka poprvé, co v České republice tento soubor vystoupil, ani to nebylo poprvé, co s ním hostovaly české hvězdičky. Ovšem vzhledem k politické situaci se tentokrát ozvalo více hlasů upozorňujících na propagandistickou funkci armádního souboru (třeba glosa v pořadu Hudební masakry). A jim v odpověď často znělo, aby netahali politiku do hudby, protože tam nepatří a jde přeci jen o ty krásné hlasy. V případě Alexandrovců se tomu lze jen pousmát, protože ti jsou v první řadě politickým souborem a až poté hudebním. Argument, že mají přece v repertoáru i „západní“ popové hity a tudíž nemůže jít o ruskou propagandu, míjí terč v době, kdy Vladimír Putin zpívá u klavíru Blueberry Hill.
Ale i v méně do očí bijících případech se politika hudby týká a je to zcela přirozené. Hudba je způsob mezilidské komunikace a jako taková se odehrává ve stejném prostoru jako politika. Nevím, zda bych souhlasil s Feldmanem, že se umělec nemůže pozvednout nad úroveň politiky své země (pokud to tedy myslel tak skepticky, jak mi to zní), ale v politice jsme chyceni všichni. Sledování, kde se tyto dvě oblasti protknou v nějaké viditelném projevu, je docela pěkná muzikologická disciplína. Někdy jde o celkem přehledné zaujímání postojů: Dirigent Valerij Gergijev podporuje současného pána Kremlu a jeho politiku, zatímco jeho klavírista Daniel Barenboim nedávno vyjádřil podporu Angele Merkelové a jejímu řešení současné imigrační situace. Jindy může jít o jemnější odstíny, třeba pokud jde o rozhodnutí, kým se nechat pozvat a platit.
Uvědomit si, že hudba – stejně jako třeba věda – neexistuje v apolitickém vakuu, neznamená, že by měli hudebníci komponovat jen písně agitující pro tu či onu stranu nebo se aktivně politicky projevovat. Tvrzení, že politika se s hudbou nemá potkávat vůbec, je ovšem navýsost politické. Znamená totiž, že jedna součást mezilidského kontaktu má být omezena. I když si hudba nebude všímat politiky, politika si hudby všímá a neváhá ji použít. Budvar sponzorující subkulturní publikace nebo Miloš Zeman vyznamenávající Pavla Šporcla vedle Františka Ringo Čecha mohou postačit jako příklad.