Staré a nové cesty ke zlidovění.
Vladimír Karbusický (1925–2002) byl mimořádným fenoménem v oblasti vědy. Byl rozkročený mezi muzikologií, estetikou, historií, etnografií, sociologií, fascinovala ho píseň jako politický nástroj i to, jak nové technologie ovlivňují naše vnímání, jeho názory vědecké i politické prošly výraznými proměnami. Když se po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy rozhodl zůstat v Německu, byla řada jeho prací zapomenuta z moci úřední a byť se s koncem komunismu začal do ČR vracet, mnohé z jeho díla zatím čeká na zhodnocení. Pro zájemce lze doporučit konferenci, která se při stém výročí jeho narození koná tento pátek a sobotu a kde promluví i někteří jeho bývalí studenti a spolupracovníci (více zde).
Jedním z hlavních přínosů Vladimíra Karbusického pro přemýšlení o hudbě, bylo její chápání jako jakéhosi společenského tmelu a zájem o zdánlivě nesourodé přísady, z nichž se tento tmel míchá. Píseň o hornické stávce z první republiky, sentimentální obrozenecký cajdák i raná česká variace na rock’n’roll, to vše se slévá do jednoho proudu. A každý z nás si z toho míchá vlastní koktejl.
„Zpěv, vlastní chuť si zpívat, představuje tedy i dnes, v záplavě reprodukované hudby, projev víceméně spontánní hudebnosti. A tato spontaneita je rys, který svazuje podnes dohromady rituální píseň pohanských prapředků s písničkou, kterou máte rádi v podání W. Matušky na desce. Je to rys, jenž pojí píseň pyrenejských horalů s posledním šansonem Paříže. (…) Je možno ovšem namítnout: Cožpak si skutečně zpíváme písničku Suchého a Šlitra tak, jako si kdysi lid zpívával při přástkách?“ Takto psal Vladimír Karbusický v knize Mezi lidovou písní a šlágrem z roku 1968, v níž se věnuje „zvukovému prostředí všedního dne“. Zajímalo ho, jak se mění podoba hudby, jež nás obklopuje, jež je kulisou našich životů.
Na to, jaký materiál se dostane do širšího povědomí a může se tak stát se tak onou každodenní kulisou, má vliv celá řada faktorů. Na cestě do kolektivní paměti stojí nejedny dveře a jejich dveřníci, jak bychom mohli přeložit ve společenských vědách již zaběhnutý termín „gatekeeper“. Ve světě tradičně chápané lidové hudby hrál roli mocného dveřníka sběratel. Ten rozhodl, kterou píseň v terénu zaslechnutou zapsat a jak. Rozhodl, jakou melodickou verzi a jaká slova uchovat pro budoucnost. A každý sběratel měl své preference, hodnotové žebříčky i předsudky. Byl-li to kněz jako třeba František Sušil, abychom vzali jednoho z těch nejvlivnějších, je jasné, že určité části lidové zpěvnosti spadnou takříkajíc pod stůl. Přesněji, že je zpěvačky a zpěváci „velebnému panáčkovi“ ani nezazpívají. (Více jsem psal již dříve tu.)
Sběratel ovšem sám musel svou práci propašovat přes další dveře, chtěl-li, aby jeho záznamy vyšly tiskem a dostaly se k širšímu publiku. Karel Jaromír Erben byl úspěšný a jeho sběry tak tvoří podstatnou část toho, co považujeme za českou lidovou píseň. Přesuneme-li se do doby současné, nelze pominout jeden fenomén srovnatelný svým dopadem s Erbenem. První díl zpěvníku Já písnička vyšel v roce 1994 a byl dílem Petra Jánského. Ten nabídl svůj osobitý mix lidového repertoáru, trampských písniček i novějšího popu, to vše s jednoduchými akordy. Série, jejíž tvorbu Jánský po třech dílech předal jiným kompilátorům se stala s přehledem nejvlivnějším pramenem současné české zpěvnosti, ať již pro školy či party u táboráků. Jistě má zásluhu i na tom, že se Karbusickým zmiňovaní Suchý a Šlitr stále drží ve sdílené kulturní paměti. Vydavatel však může vnést do obecného povědomí i mylné informace. Třeba tu, že píseň Jede, jede mašinka je lidová, jak je uvedeno v pátém svazku Já, písnička, byť je ve skutečnosti jejím autorem ostravský písničkář Zdeněk Furmančík.
V době, kdy hlavní slovo v moderování toku hudby skrze společnost mají neosobní a skryté algoritmy streamovacích platforem, je vysoce personalizovaný přístup, jaký ztělesňuje Já, písnička, důležitou protiváhou. Stále ale zbývá spousta písní ukrytých, třeba v institucích, kam je odevzdali sběratelé a sběratelky, včetně těch méně publikačně šťastných. Odsouzeny k dekádám pobytu v archivních složkách, dočkávají se postupně digitalizace a cesty do boje o pozornost veřejnosti. Pokusem o takové obohacení hudebního menu je portál Písňovna, jehož je autor Zkoušky sirén spolutvůrcem, a který se dočká oficiálního spuštění 10. listopadu.
Písňovna je pokusem skloubit co nejsnadnější dostupnost materiálu, shromažďovaného od 19. století, s analytickým přístupem k lidové písni. Kdo se chce ponořit do detailů písňové struktury a porovnávat počty taktů, najde písně převedené v číselné kódy. Kdo chce, může se spíše intuitivně brouzdat a podívat se třeba, byla-li nějaká písnička zapsána v jeho rodné obci, nebo si zapískat útržek melodie, který se mu hodní hlavou. Může narazit na zajímavé výsledky.
Třeba narazí na píseň, ke jejímuž textu by asi dobře ladil rytmus reggae: „Na světě jsou samý trampoty, bída, nouze a samý psoty. K ulehčení jsou stvořený rostliny ke kouření.“ Ódu na tabák zapsal roku 1908 ve Zdibech u Prahy významný chemik Bohuslav Brauner.
https://badatelska.pisnovna.cz/pisen/BraunerR-0001
V debatách o tom, jaký humor je či není dnes přípustný, poslouží zapadlé lidové písně nejedním příkladem absurdní lidové poezie. Třeba v písni o ševcích, kterou zapsal Josef Aul na Plzeňsku.
https://badatelska.pisnovna.cz/pisen/AulR-0027
„Co mě to za ženu dali, mě s ní kopulírovali, dají mě ach prosím jinou za tuto mou ženu zlou.“ Takto žádá velebného pána muž v písni, kterou na Chrudimsku zapsal skladatel a varhaník Quido Havlasa. Zpívala mu ji paradoxně jistá slečna jménem Terezie Gosičová.
https://badatelska.pisnovna.cz/pisen/HavlasaR-0036
Někteří sběratelé přistupovali ke své práci s vědeckou exaktností. Halekání dětských pasáčků zapsal Karel Březina v obci Baška na okraji Frýdku-Místku s poznámkou, že jedna sloka trvá 28 vteřin.
https://badatelska.pisnovna.cz/pisen/EUB.A0003-0007
Specifický druh repertoáru zachycuje kolekce Jitky Junkové, lékařky a etnografky, která v 50. letech zkoumala pohřební písně na Vysočině.
https://badatelska.pisnovna.cz/pramen/Junkov%C3%A1OR
Jen pár příkladů z aktuálně bezmála patnácti tisíc písní v databázi, která se časem ještě významně rozroste. Tento materiál navzdory své unikátnosti samozřejmě nemůže konkurovat současný zdrojům formujícím zvukové prostředí našich všedních dní. Může ale nabídnout materiál pro zvídavé uši a třeba inspirovat k oživení v nečekaných formách.
Autor je pracovníkem Etnologického ústavu AV ČR.