Politická satira i radikální líbeznost na Ostravských dnech nové hudby
Minulý víkend skončily dvanácté Ostravské dny nové hudby, událost, která během deseti dní nabídla olbřímí porci hudby zcela současné i té z nedávné minulosti. O dramaturgii, interpretech a dalších aspektech festivalu jsme v HIS Voice už psali opakovaně a byť se samozřejmě vyvíjí a dal vzniknout hned dvěma orchestrům, operní festivalové paralele i sérii dalších koncertů, základní myšlenky zůstávají, stejně jako zůstávají hlavní hybatelé a zakotvení akce ve specifickém ostravském ekosystému, který propojuje se světovou scénou. Délka a nahuštěnost festivalu má samozřejmě svoje zádrhely. Vyčlenit si dostatek času na celý program je luxus, který si ne každý může dopřát. Množství hudby také může vést k tomu, že se posluchačská pozornost rozmělní, a tak zapadnou některá díla, která by při provedení na jednotlivém koncertě zaujala. Přes to zůstává ostravský formát unikátní a těší se oprávněně pozici hudebního svátku jakož i přízni poměrně stabilního publika. Byl jsem jedním z těch, kdo nemohli navštívit celý festival, ale jeho finální dva dny poskytly i tak řádné sousto hudby, pokrývající většinu z toho, co dělá Ostravu zajímavou. Díla zcela čerstvých tvůrkyň a tvůrců i kusy, o nichž se píše v učebnicích, kompozice detailně rozepsané i konceptuální experimenty, roztěkanost i usebrání. A také trochu divadla. Nelze psát o všem slyšeném, místo toho nabízím selektivní postřehy.
Krásné zahlcení
Páteční Dlouhá noc byla o něco kratší oproti předchozím ročníkům, které trvaly až do svítání, ale i tak se táhla od pěti odpoledne do druhé hodiny po půlnoci. Zahájil ji blok navažského skladatele Ravena Chacona, který představil sérii skladeb vesměs pro sólové nástroje, v nichž se spojovala meditativnost se zvukovou drsností. Mezi instrumentálními díly vyčnívaly dvě vokální položky: Whisper Trio (2008), v němž trojice vokalistek potichu přednášela text v jazyce Navahů, a kontrastní For Carmina Escobar (2018), v níž Jana Vondrů předvedla razantní, ale zároveň precizně kontrolovanou vokální hlukovou performanci.
V následujícím bloku vystoupilo smyčcové Quartetto Prometeo z Itálie. Ústředním bodem jejich programu byla kompozice Luigiho Nona Fragmente – Stille, an Diotima (1980). Je to hudba, kterou se na jedné straně chcete nechat ukolébat, na druhé u ní potřebujete sledovat předivo plné detailů. Provedení dokázalo tyto dvě protichůdné tendence skvěle vybalancovat. Dobře vyzněla i novinka Entasis (2023) od Lukase Ligetiho. Ten v ní zužitkoval své letité zkušenosti s africkou hudbou, aniž by výsledkem byla pseudoafrická world music. Místo toho zajímavě proplétal „střapaté melodie“ a pohrával si s rozlaďováním.
Umění pracující s otevřenými koncepty a textovými návody je vždy trochu riskantní a někdy je zajímavější si o něm číst než sledovat realizaci. Peter Ablinger ve SCALES (1997–2002) po interpretech požaduje, aby shromáždili různé druhy objektů a ty pak řadili podle výšky zvuku, hromádku po hromádce. V sále jsme tak sledovali, jak hráči oťukávali či jinak rozeznívali plastové kyblíky, plechovky od piva, lahve či kartonové krabice. Vše probíhalo vážně a s rozmyslem. A řekl bych, že myšlenka se s realizací potkala dobře. Zatímco u kyblíků či lahví byl postup řazení snadno slyšitelný, u méně znělých objektů – plastových desek nebo programových brožur minulých ročníků festivalu – bylo třeba hodně napínat uši a přemýšlet, zda jsme schopni vůbec rozeznat, co je vyšší a co nižší. A právě v takových momentech byla skladba nejzajímavější.
Večer pokračoval řadou sólových i ansámblových děl, z nichž vyčnívala tři: Keren (1986) Iannise Xenakise pro sólový trombon, které se v podání Williama Langa proměnilo v infernální show, Earth Waves (2018) od Ann Cleare, v němž zpěváci sboru Canticum Ostrava a opět William Lang vytvořili atmosféru jakési mořského rituálu, a závěrečná A Pierre. Dell’azzurro silenzio, inquietum (1985) Luigiho Nona. Uplývá druhá hodina po půlnoci, nejvytrvalejší posluchači se hroutí na židlích, či leží na zemi. Všechna ta hudba, již jsme dosud vyslechli, je v našich hlavách jako sediment, na který pomalu usedají tóny kontrabasového klarinetu a basové flétny prohnané jemný elektronickým dozvukem.
Karikatura je past
Program páteční noci dopřál publiku také krátkou procházku z galerie Plato do divadla Antonína Dvořáka. Tam se odehrála inscenace opery Bernharda Langa Playing Trump. Lang má v Ostravě již řadu let své místo, a i čtenáři HIS Voice si mohli opakovaně přečíst o jeho originálním přístupu k repetitivnosti či k neotřelému oživování historického materiálu. O to větší rozpaky budil tento pokus o politickou satiru. Libreto opery sestavil Dieter Sperl ze skutečných projevů amerického exprezidenta, které střídavě anglicky a německy přednášela Donatienne Michel-Dansac. Tu zdobila blonďatá paruka trochu připomínající kapelu Leningrad Cowboys a obklopovala ji kapela sestávající ze saxofonu, kytary, dvojice klávesistů a bicích.
Opera, která chce karikovat Donalda Trumpa, se musí vyrovnat se dvěma překážkami. Zaprvé je protagonista reálně svou vlastní karikaturou, jejíž rysy lze jen těžko „přepálit“. A zadruhé jsou jeho přirozeným prostředním rozdrobená a rychle přeskakující internetová média. Ta se zároveň ukázala jako nejpřirozenější médium pro reflexi trumpovské politiky. Přenést estetiku obrázkových memů či krátkých bizarních videosekvencí na operní scénu se nepodařilo. Úctyhodný výkon sólistky ani kvalitní provedení instrumentalistů nedodal většího smyslu frázím, které byly často komické v původním kontextu, ale po přenosu na jeviště nezískaly nic navíc. Pojetí režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Davida Baziky nabídlo pár zajímavých nápadů, jinak ale vršilo klišé včetně tří zpěvaček v němých rolích Trumpových manželek křečovitě pózujících či svlékajících se do upjatých trikotů se šklebícím se Donaldovým obličejem. Roli také asi sehrála skutečnost, že zatímco operu Lang napsal ještě v době Trumpova prezidentování, ostravská inscenace vznikala v čase, kdy Trump opustil Bílý dům a čelí několika žalobám. Inscenace se s touto skutečností snažila pracovat (např. falešnými fotografiemi z Trumpova zatýkání), ale tím jen přispěla k celkové rozpačitosti.
Neutuchající energie 80+
Sobotní večer nás zavedl do ostravského Trojhalí, kde se odehrál finální dvojkoncert se spojenými silami Ostravské bandy a Ostrava New Orchestra. První část, nazvaná High Noon, jako by se symbolicky obracela za dějinami západní poválečné avantgardy, k jejímuž odkazu se Ostravské dny trvale hlásí. Pět novinek od pěti mužů, kteří jsou stabilní součástí festivalu a kteří zároveň již překročili osmdesátku. Na hudební scénu vstoupili v 60. letech a dodnes tvoří. S koncertem bylo spojeno zveřejnění Ostravského manifestu, textu, pod nímž jsou všichni zúčastnění podepsáni (autorem je Petr Kotík) a který si zaslouží reflexi někdy příště (přečíst si ho můžete zde). Především ale zazněla pětice kompozice potvrzujících, že Petr Kotík, Christian Wolff, Phill Niblock, Alvin Curran a Roscoe Mitchell neustrnuli. Koncert zahájil neobvyklý témbr – asi dvacítka basketbalových míčů poháněných rukama členů Mládežnického klubu NH Ostrava. Jejich nepravidelně pulsující rytmická změť se prolnula s orchestrem, který plynule přešel do kaleidoskopické koláže chaotických i romantických fragmentů tvořících skladbu ‘na Rosetta Alvina Currana. Kromě zvukového ozvláštnění oceňuji na basketbalové složce i jistý společenský rozměr. Jaká je šance, že se mladí sportovci (a jejich přihlížející rodiče) stanou součástí takovéto hudební akce?
Protipólem Curranovy nepřebernosti bylo High Noon Phila Niblocka, letošního devadesátníka, nezdolně cestujícího mezi Ostravou a Spojenými státy. Niblock tvoří již nějakých šest desetiletí hudbu podle jednoho receptu: Vezmi dlouhé tóny, jemně rozlaď, hustě navrstvi a nech pomalu přelévat. Jde samozřejmě o subjektivní hodnocení, ale výsledkem je téměř vždy silný zážitek. I tři další kompozice programu potvrdily životnost této skladatelské skupiny. Dojem podtrhl i Petr Kotík, jenž dvouhodinový blok energicky oddirigoval.
Nevyhnutelný covid a radikální líbeznost
Samotný závěr otevřela exkurze do roku 1969 skrze Houslový koncert Bruna Maderny se sólistkou Hanou Kotkovou. Kombinace virtuozity s překypující hravostí zvukových barev dokázala být okouzlující po celých třicet minut. Novinkové Bliky Miroslava Tótha pak přinesly mimohudební téma, které se už nějakou dobu ve všech uměleckých formách objevuje a jistě ještě objevovat bude. S covidovou epidemií, jí vynucenými omezeními a izolací, s debatami o jejich důležitosti či zbytečnosti se má potřebu vyrovnat leckdo. Zde nás coby vypravěč vede slovenský politik a sociolog Fedor Gál, jehož útržky úvah nahrané na mobil tvoří předěly mezi sekcemi kompozice. Nákupní hodiny pro důchodce, běžci v parku s rouškami, hospody prodávající přes okénko, naštvanost na opatření. S otráveností a skepsí Gálových promluv kontrastuje Tóthova hudba, která patří k tomu „pěknějšímu“ a posluchačsky přístupnějšímu z toho, co jsem dosud z jeho hudby slyšel. Přeskakování mezi disonancemi a melodičností, téměř kabaretní rozvernost, a především hodně prostoru pro virtuózní sólisty – trombonistu Williama Langa a violoncellistu Andreje Gála.
Noli me tangere (2019–20) od Isabel Mundry pro bicího sólistu a ansámbl byla po všech stránkách „v pořádku.“ Spousta rozšířených technik, škrábání gongů a štěrchání smetáčkem po bubnu, dechy hrající zády k publiku, rozeznívání alikvót pomocí hrnečku, to vše poskládáno se zkušeností renomované komponistky. Zároveň se jaksi nedostavil žádný silný pocit z této hudby. Ale klidně to lze připsat v úvodu zmíněnému přesycení. Možná jsem dospěl do bodu, kdy jsem skladbě nedopřál pozornost, jakou si zasloužila. Zcela opačně ovšem zafungovala úplná tečka festivalu. Pale Blue World Iana Davise, jednoho z rezidentů Institutu Ostravské dny byla poskládaná vesměs z dlouhých tónů, ovšem nikoliv v podobě přísných „niblockovských“ dronů, ale z akordů, vesměs tonálních, držených právě tak dlouho, jak se autorovi líbilo, dobarvovaných zvoněním a cinkáním, příjemně se převalujících. Hudba, která na první poslech jde proti estetickým stereotypům spojovaným se současnou kompozicí, hudba bezostyšně a radikálně líbezná. Její přítomnost v programu potvrzuje, že byť mají Ostravské dny své stylistické kořeny a někdy předvídatelné cesty, dveře tu jsou stále jsou otevřené sympaticky doširoka.
