Nick Cave v dokumentu i seriálu.
O vztahu Nicka Cavea k filmu jsme se na těchto stránkách již zmiňovali, a to hned několikrát. Od té doby se seznam jeho zářezů stihl zase o něco rozrůst. Samozřejmě tu je nemálo soundtracků, většinou natočených ve spolupráci s Warrenem Ellisem. O svých pokusech o herectví kdysi prohlásil: „Prostě neumím hrát. Všichni věděli, že se pouštím do špatného oboru,“ Navzdory tomu se krátce objevil v životopisném filmu o „kočičím malíři“ The Electrical Life of Louis Wain z roku 2021 a o rok dříve v dramatu o modelce prerafaelitů The Private Death of Lizzy Siddal. Zatímco na větší ponor do filmového herectví to nevypadá, rozrostl se seznam dokumentů věnovaných Caveovi. V roce 2022 měl premiéru snímek This Much I Know to Be True, zaměřený na nejaktuálnější fázi jeho tvorby, v roce 2023 naopak Mutiny in Heaven: The Birthday Party oprášila vzpomínky na kapelu předcházející The Bad Seeds. No a na konci roku minulého se svět dočkal portrétu tajuplně nadepsaného Nick Caves Veiled World.
Na rozdíl od dřívějších dokumentů tu sám Cave hovoří jen ze záznamu (a i to jen krátce), o to víc hovoří jiní o něm. Až by jeden měl dojem, že umělec již zemřel, takovou seriózní, až truchlivou atmosféru to povídání má. K divnému dojmu přispívají i režijní nápady, třeba aby nábytek v prostorech, kde se natáčelo byl přikryt jakýmisi prostěradly – asi v odkazu na název díla. Jak poznamenal recenzent v The Guardian, vypadá to, že se u všech aktérů tou dobou shodou okolností malovalo. Křečovitě působí i to, že občas někdo vyťukává texty písní na starém psacím stroji. Hosty jsou převážně lidé, kteří s Nickem Cavem někdy nějak spolupracovali: režiséři Wim Wenders, Andrew Dominik nebo John Hillcoat, fotografka Polly Borland, producent Nick Launay, spisovatel Sean O’Hagan. Z hudebníků se objeví krátce Ellis, bubeník z The Bad Seed Thomas Wydler či Florence Welch. Zvláštní místo tu má baskytarista Flea z Red Hot Chilli Peppers, o nichž se Cave kdysi neuctivě vyjádřil a jako omluvu nyní hostuje na Fleově sólovém albu. Flea naopak o protagonistovi hovoří nadmíru obdivně, jako ostatně všichni zúčastnění. Je to ale ten druh obdivu, který se tesá na mramorové pomníky, ale posluchačům nic moc nového nesdělí. Zajímavé postřehy víceméně zazní jen od dvou hostů: anglikánského biskupa Rowana Williamse a výtvarného umělce Thomase Houseaga.
Hlavním kladem dokumentu Nick Caves Veiled World je fakt, že vznikl nejspíš hlavně jako vedlejší produkt či promo televizní minisérie The Death of Bunny Munro podle Caveovy knížky z roku 2009, která u nás vyšla pod názvem Smrt Zajdy Munroa. Příběh sexem posedlého podomního prodejce kosmetiky Cave začal prý psát jako scénář a až poté, co se neujal, jej přetvořil v román. A nyní se tedy původní plán naplnil. Adaptace se ujal scénárista Pete Jackson, režie Isabella Eklöf a v hlavní roli si užijeme v posledních letech stále populárnějšího Matta Smithe. Pří opakovaném čtení knihy se potvrzuje, že nejspíše vznikala již s představou filmové podoby. Text jako by vedl čtenářovu vnitřní kameru od záběru k záběru. A adaptace se předlohy drží dost věrně. Seriál nabízí krásné zpracování hnusného tématu s hlavním hrdinou stejnou měrou okouzlujícím i odpudivým.
A hudba: Soundtrack od dua Cave & Ellis je kaleidoskopickým mixem odstínů již známých z dřívějška – od baladického klavíru k bigbítovému machismu. Ale dost prostoru dostává i hudba z jiných zdrojů. Netuším, do jaké míry sám Cave do výběru zasahoval, ale do jeho vesmíru zvolené kousky dobře zapadají a zároveň posouvají zajímavými směry. Uslyšíme tu interprety celkem očekávatelné: Avril Lavigne nebo Kylie Minogue jsou i v textu předměty Zajdových fantazií, The Fall bylo vždy spřízněné těleso. The Cure nebo Joy Division zase připomínají, že gotická subkultura Cavea vždy brala za svého, jakkoliv on sám se k ní nehlásil. Špinavější, garážovou verzi šedesátkového rocku či blues představuje třeba Johnny Thunder nebo The Sonics.
Dojde i na zapomenuté písničkářské osobnosti. Jackson C. Frank stihl vydat jen jedno album, než mu kariéru zastavily deprese a schizofrenie.
Písničkářka Linda Perhacs debutovala v roce 1970, aby pak na další desku čekala přes čtyřicet let, během nichž její hudbu obdivovala a samplovala řada mladších hudebníků.
Iluzi starého dřevného blues přináší i zcela současný zpěvák C. W. Stoneking, jehož projev v sobě má něco z Toma Waitse.
No a ve finále dojde na píseň Always On My Mind, kterou v sedmdesátých letech proslavil Elvis Presley a v následující dekádě Pet Shop Boys. Tady si ji vystřihne Zajda Munro osobně poté, co se zastaví na kus řeči s Nickem Cavem v krátkém, ale významném rozhovoru.
Veřejný obraz Nicka Cavea se v posledních letech občas smrskne do zkratkovité představy „pankáče, který se stal konzervativcem“. Při čtení jeho odpovědí fanouškům na webu The Red Hand Files si říkám, že je to verze konzervativismu, již bych rád vídal častěji. Vedle aktuální záplavy tradicionalistů a obránců hodnot, národa, rodiny, či toho správného umění, tam hovoří člověk s otevřenou myslí, který ke svým aktuálním pozicím dospěl poctivým a kritickým přemýšlením a nebere je za jediné správné. Ve své hudbě pak ukazuje, že se nijak nezakopává v dosažený pozicích, ale naopak se snaží nahlédnout, kam se z nich posunout.