Nad knihou Martina Flašara Mankind – Music – Technology.
Na konci srpna proběhla v rámci festivalu Ostravské dny debata o vztahu hudby a umělé inteligence, jíž se zúčastnil i autor Zkoušky sirén. Myšlenek a názorů zaznělo mnoho, definitivních závěrů naopak nepříliš – nepřekvapivě vzhledem k tekutosti a nepřehlednosti tématu. Nicméně došlo i na otázku, zda jednou budou virtuální roboti tvořit hudbu, již budou jiní virtuální roboti poslouchat a která se tak obejde bez lidí. Čistě technologická hudba.
Muzikolog Martin Flašar ve své knize Mankind – Music – Technology s podtitulem Technology in the Musical Thinking of the 20th and Early 21st Centuries přichází s opačnou otázkou. Existuje vůbec hudba, která je čistě lidská, která se obejde bez jakýchkoliv technologií? Cílem publikace, která vyšla minulý rok v Masaryk University Press, je pochopit vztah mezi lidskými hudebními aktivitami a technologiemi a prozkoumat možné odpovědi na otázku jak proměny technologií ve 20. a 21. století ovlivnily vývoj hudebního myšlení. Flašar postupuje systematicky, nejprve se tedy snaží vyjasnit, co chápeme slovem technologie. Začíná u filozofa Martina Heideggera a jeho textu Die Frage nach der Technik původně vydaného v roce 1954. Pro Heideggera technologie není pouze prostředkem k dosažení cíle nebo určitou lidskou aktivitou, ale má hlubší podstatu, která utváří způsob, jakým lidé vnímají a odhalují svět. Tvrdí, že běžné instrumentální a antropologické definice technologie – jako pouhých nástrojů nebo lidských činností – nezachycují její skutečnou podstatu. Technologie je pro něj způsobem, jak se lidé vztahují ke světu.
Flašarova kniha se touto otevřeností inspiruje a snáší dohromady pestrou škálu příkladů především z vážné hudby, ale s odbočkami k noisu, skupině Kraftwerk, počítačovým hrám nebo kutilským konstrukcím Petra Nikla. Zároveň postupuje s akademickou systematičností a snaží se u každé podotázky podchytit všechny modality vztahů. Svůj terén ohledává v několika okruzích. Věnuje se otázce hudební kreativity a ukazuje, jak různé technologie přispěly k rozvoji hudební imaginace. S tím souvisí problematika paměti. V posledních sto padesáti letech se hudba stala předmětem intenzivní konzervace, až se zdá, že díky technologiím je vše zaznamenáno a nic se neztratí. Flašar porovnává dřívější „dobu zapomínání“ se současnou „dobou dokumentační“ a tvrdí, že oproti dřívějšímu zapomnění dnes hrozí přesycení dostupnou hudbou. Proč pak tvořit něco nového, může se leckdo ptát. Ono přesaturování možnostmi hrozí i u kreativity, kde nepřebernost možností může působit kreativní paralýzu. Možnost přímé manipulace se zvukem přenesla také pozornost od formy k materiálu a jeho proměnám. Dalším okruhem je komunikace, a to jak komunikace skrze hudbu, tak o ní. Odtud pokračuje k hudbě jako artefaktu. Co u hudby tvořené technologiemi můžeme soudit o její autenticitě? Jaká je její hmotná stránka, ať už coby zvuková socha nebo digitální nosič? A nakonec, na nejobecnější rovině zazní otázka, jak technologie ovlivňují filozofický a společenský kontext hudby? Flašar zmiňuje varování filozofa postmoderny Jeana-Francoise Lyotarda, že lidstvo nezvládá držet s technologií krok a že ta se místo pouhého nástroje stává zdrojem nátlaku či nebezpečí.
S posledně zmíněným souvisí typologie, která prochází napříč knihou a třídí možné postoje lidí k technologiím. Na jednom pólu je techno-utopismus, který vidí technologie jako hybnou sílu posouvající hudbu k novým možnostem. Následuje techno-optimismus, jakýsi opatrnější pohled, připouštějící, že technologie může být dobrou inspirací. O kousek dál ve spektru sídlí techno-realismus, kdy technologie má mít své jasné vymezení coby nástroj ke konkrétním úkolům. Techno-skepticismus pak technologii odmítá. Jako speciální kategorii Flašar vyčleňuje post-technologický přístup, který definuje skrze jistou ambivalenci a zmiňuje u něj snahu maskovat technologie využité v tom kterém díle.
Tématem, jemuž se Flašar věnuje dlouhodobě, jsou dějiny elektronické hudby; napsal například monografii věnovanou Varésově Poème électronique. Není tedy divu, že i ve své nové publikaci do těchto sfér často zamíří, aby ilustroval své koncepce. O Pierru Boulezovi je řeč v souvislosti s institucionalizací hudebních technologií, Kaija Saariaho je zvolena jako příklad propojování akustických nástrojů s novými technologiemi.
Mankind – Music – Technology je navzdory své stručnosti naplněna spoustou myšlenek. Některé snahy o důkladnou systematizaci všech vztahů se mohou zdát trochu nadbytečné a suchopárné, nicméně se od nich lze odpíchnout k vlastnímu zamyšlení nad tím, co vlastně pro nás technologie znamenají. Kniha vyšla v angličtině a propojuje tak český hudební diskurz se světem, a to jak zařazením příkladů z české hudby, tak exkurzí do české muzikologické produkce k tématu.
Byť kniha zasahuje do současnosti, v úvodu zmíněná umělá inteligence tu prostor nedostala, byť by do řady témat dobře zapadala. Možná je to téma příliš neusazené a těkavé, možná by hlubší pohled na něj vedl k zesílení zmíněného techno-skepticismu. Způsob, jímž umělá inteligence prozatím obsazuje veřejný (nejen hudební) prostor se tomu zdá nahrávat. Než se náš vztah k této technologické oblasti usadí a projasní, hledejme optimismus v myšlence, kterou zformuloval španělský filozof José Ortega y Gasset, k němuž se Martin Flašar ve své knize opakovaně vrací: „Původním posláním technologie je toto: Dát člověku svobodu, aby zůstal sám sebou.“
Martin Flašar: Mankind – Music – Technology. Technology in the Musical Thinking of the 20th and Early 21st Centuries
Masarykova univerzita 2024
https://munishop.muni.cz/mankind-music-technology-c4265
Autor je pracovníkem Etnologického ústavu AV ČR.