Trillium X Anthonyho Braxtona v DOXu
Mezinárodní festival a institut Prague Music Performance, za nímž stojí klavírista Jan Bartoš, již má na kontě slušnou řádku akcí, na nichž jednak dává prostor zajímavé hudbě, jednak záslužně testuje limity posluchačského komfortu. Na jaře tak učinil při provedení hudby dvou zakladatelských osob amerického minimalismu, Terryho Rileyho a La Monte Younga, jehož kompozici tvořenou jedinou čistou kvintou rozeznívali hudebníci přibližně hodinu.
Nyní, v úterý 1. srpna se v pražském sále DOX+ odehrála světová premiéra opery Trillium X Anthonyho Braxtona. PMP opět prokázalo schopnost propojit zdejší hudební scénu se světem a zorganizovat umělecky i organizačně náročný projekt. Musím se přiznat, že jsem byl zprvu skeptický ohledně zájmu publika: Kolik lidí si uprostřed letních prázdnin najde čas na šestihodinovou experimentální operu, která navíc začíná již v pět odpoledne? Inu, bylo vyprodáno.
Braxton má za sebou kariéru, kterou těžko shrnout, diskografii o několika stovkách položek i řadu originálních teoretických koncepcí týkajících se filozofie i komponování. Je podepsán pod průkopnickými díly moderního jazzu a podílel se na jeho otevírání novým formálním principům. Skvělou ukázkou šíře jeho záběru byla spolupráce s o generaci mladšími noisery Wolf Eyes na desce Black Vomit (2005).
Opera Trillium X je prozatím šestou kapitolou v Braxtonově operní řadě započaté v polovině 80. let. Každé ze čtyř dějství představuje samostatný příběh. V prvním se dostáváme na palubu pirátské lodi v blíže neurčené budoucnosti, kde se námořnické řeči mísí s korporátním newspeakem, bojuje se s mořskými hady i konkurenční lodí. Ve druhém aktu se přesouváme do světa, jemuž vládnou roboti a lidé jsou zahnáni do odboje v „undergroundu“. Třetí příběh se točí kolem tří sester, které pořádají večírky pro společenskou smetánku, na nichž se vzpomíná na staré dobré časy, kdy bohatství ještě něco znamenalo, a řeší se, jak zbohatnout ještě více. Zároveň jsou sestry (zřejmě) bankovními lupičkami. Jsou také tajemným způsobem neoddělitelně spojeny, takže nápadník, který s nimi chce uzavřít sňatek a zároveň obchodní fúzi, si je musí vzít všechny. Finále se jmenuje Čtyři pohromy a postupně na posluchače vrhne jaderný konflikt, hejno meteorů, zemětřesení, aby nakonec lidstvo spláchla vlna tsunami. To vše sledujeme z perspektivy lidí snažících se do poslední chvíle „dělat byznys“ a ignorovat ten chudší zbytek lidstva. Zatímco první dva příběhy byly v dobrém smyslu fantaskně chaotické, druhá polovina se převážila na stranu přímočaré společenské kritiky, v níž byla „sobecká smetánka“ představována coby poněkud předvídatelná karikatura.
Anthony Braxton si libreta píše sám a zdá se, že text je jádrem, od něhož se teprve odvíjí hudba. A textu je to obrovské množství, se spoustou neologismů a slovních hříček. Dvanáctihlavý ansámbl zpěváků a zpěvaček se drží většinu času v poloze klasického operního recitativu, s občasnými úkroky k různě stylizované mluvě. Hudba pak působí jako scelující prvek všech čtyř částí. Navzdory reputaci spojovatele jazzu s evropskou vážnohudební avantgardou, je zde Braxton výrazně více na straně hudby komponované. Sám se hlásí k modernistické tradici od Schönberga po Stockhausena a Cage, ovlivnil ho Richard Wagner. Orchestr doprovází zpěváky texturami oscilujícími mezi různou měrou zahuštěnými akordy a klastry, buď v dlouhých prodlevách, nebo rychlých bězích. Jazzová větev Braxtonovy fúze také občas dostane prostor, někdy v kolektivním improvizování celého orchestru, jindy menších skupin. Minimálně zčásti improvizované byly nejspíš i virtuózní sólové vstupy klavíristky Hildegard Kleeb. Jiný typ kontrastu přinesly drobné odbočky v podobě stylizovaného námořního popěvku či slavného svatebního pochodu pokrouceného do pekelné kakofonie. Samotné zahájení bylo svěřeno sólovému klarinetu, s nímž Marcel Bárta nakráčel do sálu, aby se pak na jeho melodii napojil celý orchestr. Pěkným momentem bylo krátké trio kontrabasů podbarvující atomový armageddon. Vedle živých účinkujících se do hry zapojovaly i zvuky ze záznamu, většinou fungující jako dokreslení děje: mořské vlny, hlasy robotů, křik davu, výstřely.
PMP Orchestra, založený 2021, tvoří „who is who“ české scény vážné i improvizované hudby a při provedení Trillium X se předvedlo v úctyhodné velikosti. K orchestrálnímu základu s pětičlennou bicí sekcí přibyly dva klavíry, cimbál, tři kytary a baskytara, harmonium a syntezátor, dva akordeony i viola da gamba. Pod taktovkou Rolanda Dahindena se jim dařilo po celou dobu hrát v plném nasazení a držet energii, přecházet od ukázněných ploch ke kontrolovanému chaosu a zpět. Stejně tak lze pochválit i pěvecký ansámbl. Výkon to byl umělecký, ale vzhledem k délce a intenzitě představení v jistém smyslu i sportovní.
Estetiku celého díla by bylo možné popsat jako hledání krásy v zahlcení informacemi. Na posluchače se toho hrnulo vskutku hodně. Libreto je mnohomluvné a navzdory anglickým titulkům nad orchestrem bylo nelehké ho usledovat (a možná to ani nebylo cílem autora). I hudba samotná je plná not, hustě navrstvených linií, většinou v silnější dynamice, skrze niž se občas hlasy zpěváků musely prodírat. Úsporná byla jen vizuální stránka, kdy scénický rozměr nahrazovala decentní práce s osvětlením a projekce statických obrazů, či krátkých filmových sekvencí ilustrujících děj. Takové informační zahlcení, i protažené do mnohahodinové délky, může fungovat v jistém smyslu hypnoticky a v části opery to, alespoň na mne, fungovalo. V poslední, paradoxně hudebně asi nejpestřejší části, však jako by kouzlo přestalo zabírat. Snad to bylo lehce kazatelským tónem, byť kombinovaným se satirou (na mysl mi přišel nedávný film Don’t Look Up mísící vizi konce světa s parodováním „těch nahoře“).
Je operní série Trillium srovnatelná s wagnerovským Ringem nebo Stockhausenovým cyklem Licht? Nebo jde o falešnou podobnost na základě kvantitativních parametrů? To nejspíš není podstatná otázka. Zdá se, že pro Anthonyho Braxtona je nejdůležitějš dělat hudbu a skrze ni sebe coby tvůrce, propojovat s publikem i interprety. Tak vyzněla i jeho vyjádření na setkání s tiskem týden před premiérou. Z tohoto pohledu jde o projekt úspěšný, který navíc pražskou premiérou nekončí. Den po ní totiž se celý tým přesunul do německého Darmstadtu. Tam má jednak Trillium X nahrát, jednak prezentovat další Braxtonovy kompozice na Darmstädter Ferienkurse.
Než bude nahrávka veřejně dostupná, můžete se zaposlouchat do předchozího dílu operní série, Trillium J.
Foto: Marek Bouda
