Dva filmy s hudbou a smrtí v hlavní roli
„Hudba je hrubá věc. Né małá! Do ju zná a dobre pozná, no tak -– mráz chodí po hłavě.“ Slavným bonmotem se romský primáš Jožka Kubík zařadil do dlouhé řady těch, kdo se pokusili vystihnout účinek hudby na hlubší vrstvy lidského vědomí a jeho spojování s jinými světy. V poslední době jsem narazil na dva filmy, v nichž hudba a její schopnost překračovat hranice sfér hraje ústřední roli.
Film Hříšníci (Sinners) Ryana Cooglera, který měl premiéru letos na jaře a v českých kinech ho ještě tu a tam lze zachytit, spadá do kategorie velkoprodukčních pecek. Coogler se proslavil marvelovským Černým panterem, zde se vydává na americký jih 30. let. S jistým odstupem od premiéry snad není problém s vyzrazením nejdůležitější části zápletky: Příběh začínající jako dobové drama dvou bratrů, kteří se – vybaveni zkušenostmi s prací pro mafii v Chicagu – vracejí do rodného jižanského zapadákova otevřít si vlastní podnik s hudebním programem, se promění v poměrně originální variaci na upírský horor. Hlavní roli tu ovšem hraje hudba. Schopnost mladíka jménem Sammie Moore skrze bluesovou kytaru a zpěv „protrhnout závoj mezi životem a smrtí, minulostí, přítomností a budoucností,“ totiž přivábí pozornost jistého upíra původem z Irska. Blues je představováno jako komunikační kanál schopný propojit věky stejně jako živé lidi s jejich zesnulými předky. A právě po této schopnosti zatouží onen nemrtvý host. Film obsahuje řadu hudebních a tanečních vstupů, nejde ale o muzikál, všechny tyto scény jsou organickou součástí děje, odehrávají se v realitě. Až na jednu. Pasáž ilustrující právě ono propojení světů skrze černošskou hudbu nás vtáhne do propracované chorografie, v níž se západoafričtí grioti (zpěváci epické poezie) potkávají s hiphopery nebo s elektrickým kytaristou s vizáží Bootsyho Collinse z kapely Funkadelic. Na rýpavého diváka možná bude scéna (hlavně kvůli trochu doslovnému vysvětlujícímu komentáři) působit poněkud didakticky, asi jako bychom chtěli do pár minut vtěsnat knihu Karla Veselého Hudba ohně. Ale zároveň si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl takto vypiplané propojení hudby a obrazu, prolnutí mezi realismem a fantazií, kdy každý pohyb kamery odhalí nový detail a zvuk se mění stejně překvapivě. Protipólem blues je ve filmu irská hudba coby tradice, z níž přichází hlavní upír jménem Remmick. I tento proud se dočká svého prostoru, kde uvidíme, že si pijáci lidské krve dokážou pěkně dupnout do rytmu. Nicméně, jak se zdá, onoho magického propojení se zásvětím sami nedosáhnou, od čehož se odvíjí velmi krvavé finále filmu. Tančí se na píseň Rocky Road to Dublin, kterou nazpíval kdekdo, zde třeba Shane McGowan.
Hudba, pod níž je podepsán Cooglerův pravidelný spolupracovník Ludwig Göransson propojuje bluesové dědictví se současnějšími zvuky, ať už to je metal či elektronické rytmy. Film je plný detailů, kterých si všimnete až při opakovaném sledování – třeba že rytmický základ jedné písně tvoří kopání skupiny nohou do lidského těla ležícího na zemi, když si parta karbaníků vyřizuje účty s fixlujícím hráčem. A samozřejmě hudba reflektuje rasovou politiku té doby. Jak říká jedna z postav: „Běloši maj rádi blues, ale už ne ty, kdo ho hrajou.“ Je tu tematizován vztah mezi hudbou a komunitami, které ji tvoří, případně poslouchají, fungování společnosti, kde majorita obdivuje blues, ale jeho tvůrce s oblibou lynčuje. Převedeno do slov to zní poněkud školometsky, ale Hříšníci rozhodně jako agitka politické korektnosti nepůsobí. Dal by se podobný příběh postavit kolem romské hudby u nás?
Zatímco v Hříšnících je irská hudba ve vedlejší roli, ve filmu (s názvem odkazujícím možná k The Beatles) All You Need Is Death se vše točí právě kolem ní. Zatímco Ryan Coogler je již solidně etablován v prostředí velkých studií a disponuje odpovídajícím rozpočtem, režisér Paul Duane si snímkem z roku 2023 vyzkoušel žánr hraného filmu poprvé po zkušenostech z televizní a dokumentární tvorby a platil produkci víceméně z vlastní kapsy. Ocitáme se v současném Irsku, ovšem je to Irsko, kde sběratelé lidových písní tvoří cosi jako tajný spolek prahnoucí po těch nejvzácnějších variantách, které dosud nikdo nezaznamenal. Scházejí se na zakonspirovaných schůzkách, případně své úlovky prodávají na ztemnělých parkovištích tajuplným zámožným kupcům. Coby etnomuzikolog bych byl za existenci takového spolku a černého trhu s folklorním materiálem vděčný.
Sledujeme pár mladých lovců písní, kteří ve snaze najít skutečně vzácný exemplář navštíví podivínskou starou dámu a přimějí ji, aby zazpívala prastarou píseň předávanou vždy z matky na dceru. Ta píseň podle pověsti nesmí být nikdy zaznamenána, což pochopitelně hrdinové poruší a tím vypustí do světa démonické síly z dávné minulosti. Opět film začíná jako drama, aby se následně přelomil do hororové polohy. Tam, kde Hříšníci vše vysvětlují a vývoj děje je srozumitelný, All You Need Is Death nechává diváky, aby si leccos domýšleli, případně prostě aby nechápali. Což filmu nijak neubírá na působivosti. Soundtrack k filmu nahrál Ian Lynch, jinak člen skupiny Lankum, která zajímavě propojuje právě tradice hudby britských ostrovů se zvuky temnými a špinavými.
Paul Duane má za sebou dokument o skupině KLF nazvaný What Time Is Death? (2019) nebo o pátrání po kořenech historických záznamů řecké hudby While You Live, Shine (2018). Sběratel nahrávek Chris King v něm o hudbě mluví jako o „tajemném zdroji temné, nepředstavitelné síly.“ Jakkoliv je hudba v dnešních filmech všudypřítomná, jakkoliv intenzivně je její působení využíváno k manipulaci s diváckými emocemi, jen málokdy se daří udělat z ní hlavní téma filmu. Jak je vidět na těchto dvou příkladech, velký rozpočet k úspěšnému pokusu o něco takového není nezbytný, ale není ani na překážku.