Noise jako součást kulturního dědictví
„Městská kniha v Berouně vypravuje, kterak o novém roce 1778 podal Jan Jakub Wildner, adjunkt císařského rychtáře v Berouně, relací do Prahy ke krajskému úřadu, kterak mládež městská v Berouně chodila po městě s koledou na velikou potíž všeho měšťanstva, působíc s bukálkami (mit denen Buckalecken) nesnesitelný povyk. Zároveň podal stížnost na Jana Františka Presla, primátora a poštmistra berounského, majetníka hostinského domu č. 86 (nyní »U českého dvora«), kterak jeho nájemný hostinský Hikisch vyběhl na koledníky a jednoho z nich, Františka Růžičku, sepral do krve a úrazu, a když městská rada onoho Hikische brala do své kázně, pan primátor se ho nenáležitě zastával a propuštění jeho vynutil. K tomu odpověděl krajský úřad 19. ledna 1778 rozkazem, aby příště ono hlučné koledování bylo mládeži zakázáno, Hikisch aby byl potrestán a pan primátor napomenut, by se neprotivil usnesení městské rady. Tak se i stalo; Hikisch pohnán byl na radnici, tam v přítomnosti primátora a radních městský rychtář Jiří Jodl mu ustřihl vrkoč, pak odvedl jej do šatlavy, a o Hromnicích ráno, když lidé šli do kostela, dostal Hikisch před radnicí 15krát karabáčem.“
„Až do svátku nejsvětější Trojice baví se jinoši pod 20 let každý večer práskáním biči – rúchajú. Zvyk ten se udržel i ve Vel. Kloboucích podnes; hoši začínají na Bož vstoupení nebo tu neděli po něm a rúchajú po celý týden až do Božího hodu svatodušního. Po svátcích svatodušních už sa nerúchá.“
První citát pochází z knihy Čeňka Zíbrta Veselé chvíle v životě lidu českého, druhou zprávu zapsal do pamětní knihy fary valašsko-klobúcké tamní farář Alois Eichler v první polovině 19. století. Zatímco prásknutí biče si představíme snadno, „nesnesitelný povyk s bukálkami“ je již dnes poněkud zapomenutý. Asi známější jméno pro onen zdroj hluku je famfrnoch, technicky vzato jde o takzvaný frikční membranofon, tedy nástroj podobný bubnu, jen je jeho blána místo úderem rozeznívána třením koňských žíní provlečených jejím středem. Výsledek zní jako když vám kručí v břiše.
Pokud si se souslovím „kulturní dědictví“ máme spojit nějaké zvukové představy, většinou to bude hudba a zpěv. Jak výše uvedené úryvky naznačují, životy našich předků však také doprovázely cíleně produkované hluky. Smysl těchto zvuků byl různý a dnes se můžeme jen domýšlet, zda berounský dorost v 18. století prděl na bukálky s cílem evokovat hlasy pekelné, nebo prostě jen vytáčet ctěné měšťany. Můžeme to ale posoudit u těch „folklorních hluků“, které se udržely dodnes. Kromě řehtaček, které lze tu a tam zaslechnout na velikonočních obchůzkách, k tomu byla ideální příležitost první prosincový víkend na jižním Valašsku. V době kolem křesťanského svátku svatého Mikuláše se v některých tamních vesnicích „létá“, tedy chodí s koledou. Zatímco v jiných regionech je fousatý Mikuláš ústřední postavou, tady stojí spíše stranou a hlavní pozornost patří skupinám čertů. A čerti se kromě masek – často docela děsivých a s designem specifickým pro každou vesnici – poznají především podle zvuku. Všichni jsou ověšeni řetězy s kravskými zvonci různých velikostí, jimž se říká štambrláky. Cestou od domu k domu poskakují, čímž vzniká intenzivní a nepravidelně rytmizovaný hluk. Ten zaplňuje prostor, kudy pekelná družina prochází, a ty, kdo se do jejich blízkosti dostanou vtahuje do jakési paralelní reality. K ní patří i trocha ritualizovaného násilí, kdy jsou kolemjdoucí čerty zváleni nebo přetaženi klackem. Hluk tak symbolizuje nekontrolovatelné síly, které v zimním období vyhřezávají na povrch. Čertovské masky se odlišují vizuálně, ale i zvukově. V některý obcích jsou ověšeny velkým množstvím malých zvonků, jinde mají na ocase jeden velký, udávající rytmus do pochodu. S nelidským zvukovým světem souvisí i fakt, že čerti nemluví, jen řvou či chroptí. Další z typických masek – smrt – je celá v bílém a vydává tiché a tenoučké „úúúú, trúúú…“.
Ve zmínkách o valašských čertech, které se vždy touto dobou v médiích objevují, se často píše o starobylosti tradice, nicméně podobně jako u mnoha jiných tradic, je třeba dodat, že moc nevíme a hodně si domýšlíme. Nějaké zmínky z konce 19. století existují a v úvodu citovaný Čeněk Zíbrt coby zásadní autorita českého národopisu popisuje koledy takzvaných hajduků ověšených zvonci na Litomyšlsku. Můžeme se domýšlet, že tento typ koled, přinášející „energii podsvětí“ do prostoru vesnic existoval ještě před příchodem křesťanství. Podobně jsou na tom Slovinci, jejichž Kurentovanje, tedy masopustní obchůzka s Kurenty, postavami podobnými čertům a ověšené zvonci, to dotáhla na seznam kulturního dědictví UNESCO. I tam existují zmínky z konce 19. století, ale současná podoba se datuje do 60. let století dvacátého. Ale to vlastně ničemu nevadí. Energie, každý rok jsou nemalé skupiny lidí ochotny investovat nemálo energie do dvoudenního pobíhání v zatuchlém kožichu a ověšení mnoha kily kovu, aby si skrze hluk vytvořily estetizované peklo na zemi.
A pokud jde o bukač čili famfrnoch, i ten se dočkal jistého revivalu v podobě nového alba našeho někdejšího redakčního kolegy Jana Faixe. V doprovodném textu k němu se mimo jiné píše: „Jsou to takhle jenom dva normální kelímky propojený vlascem, ale dělá to rámus jak z pekla!“
