Opožděné postřehy o hudebním smogu v amerických supermarketech a náboženských sporech.
Po pauze tu je opět Zkouška sirén, která se tentokrát hlásí ze zámoří, kam mě zavedly badatelské povinnosti a laskavá podpora Fulbrightovy nadace. V příštím díle bude řeč o tom, proč jsem se vydal právě sem a že i v Ohiu se čas od času rozezní kvílení sirén. Tématem dnešního textu jsou vánoční zvuky, protože k čemu jinému se vyjádřit na počátku ledna, kdy se již pomalu z bytů vynášejí usychající stromky a z paměti se vytrácejí novoroční předsevzetí. Vánočnímu soundtracku se nedá vyhnout ani v Praze, ale v amerických nákupních centrech se sváteční hudební dramaturgie zdá být ještě o kus propracovanější a koncentrovanější. Zároveň se na ní dá sledovat, co vlastně pro lidi dnes Vánoce představují.
I českým mediálním, respektive sociálně síťovým rybníčkem proběhlo pozdvižení nad údajným pokusem Evropské unie zakázat Vánoce, případně je nahradit neznabožským označením „svátky“. (Že to je trochu složitější, si můžete přečíst třeba zde.) Ovšem spory o to, zda při oslavách zimního slunovratu reflektovat i existenci jiných, než křesťanských tradic probíhají i v USA a nejde o žádnou novotu. Americká kultura, v níž je sice křesťanství významnou složkou, ale kulturní pestrost rovněž, tento střet řeší dlouhodobě. A vánoční hudba se při tom stává předmětem i soudních sporů. V hudebně pedagogickém časopise Music Educators Journal najdeme již v roce 1976 pod sugestivním titulkem Can We Still Sing Christmas Carols in Public Schools? shrnutí těchto tahanic s odkazem na konkrétní případy projednávané u soudů. Dozvíme se tam, že například v roce 1972 protestovali ve městě Westfield v New Jersey rodiče proti použití částí oratoria Mesiáš Georga Friedricha Händela v rámci předvánočních oslav.
Zatímco soudy posuzují a učitelé opatrně vymýšlejí, co je a co není vhodné, byznys postupuje pragmaticky. Při delším pobytu v obchodě mě trklo, že počet písní, které rotují z reproduktorů, je relativně omezený. Těch nejhranějších nebude o moc více než deset. Jak při tomto množství dosáhnout pocitu pestrosti? Podobně jako třeba u čokolád. Obsah, který je v podstatě stále stejný, se zpestří více či méně podivnými příchutěmi a různě barevnými obaly. Stejně tak repertoár vánočních melodií poskytne iluzi proměnlivosti, když se písničky podávají v různých žánrových variantách. Jingle Bells tak vedle sborových variant s povinným cinkáním znějí v lehce jazzovém i odpíchnutém rockovém kabátě. Little Drummer Boy mi kolem uší proletěl v monumentální verzi s téměř experimentální dronovou prodlevou v basu, jako nasládlý duet Binga Crosbyho a Davida Bowieho, ale také v podání Justina Biebera včetně rapové vsuvky.
To je ovšem spíše výjimka, protože žánrové odstíny vánoční nabídky mají své limity. Dobře se jim daří v lehce swingující poloze, přípustné jsou i lehce funkové rytmy. Koneckonců detroitská hudební továrna Motown se do Vánoc zakousla s vervou, jak ukazuje příklad z 80. let.
Pokud jde o tempo, spíše výjimečný mezi těmi nejhranějšími kousky je Run, Rudolph Run v podání Chucka Berryho. Mezi jinak spíše sentimentálně a jemně laděnými nahrávkami působil apel na slavného soba sympaticky kontrastně.
Muzikoložka Freya Jarman-Ivens v knize Christmas, Ideology, and Popular Culture (2008) podrobila hudební stránku amerických Vánoc důkladné analýze po stránce hudební i textové. Ukazuje, že určitá témata jsou vnímána jako jádro, od nějž se nelze příliš vzdalovat, má-li být píseň vnímána jako skutečně vánoční, a že určité zvukové prvky, typicky zvonivé témbry a durové tóniny působí jako spolehlivé identifikátory. Její příklady ukazují, že vánoční hudba se od jasně nábožensky vyprofilované přelévá stále více k obecněji formulovaným hodnotám, klidu, míru a rodinné pohody. Přijatelnou variantou je pak lehká ironie a odstup, jaký představili třeba The Kinks nebo The Waitresses.
Vývoj popkultury ukazuje jakýsi kruhový vývoj. Křesťanské Vánoce kdysi zabraly místo po nejrůznějších oslavách zimního slunovratu, přičemž absorbovaly nejeden pohanský prvek. Teď jsou zase pohlcovány pohanskými oslavami lásky, míru a nákupů. Křesťanské prvky se tak přirozeně spojí s motivy jiných duchovních tradic i s rovinami zcela světskými. Snad by to ocenil i velký eklektik Karlheinz Stockhausen, který v 70. letech napsal sérii kompozic nazvanou Amour, které věnoval coby vánoční dárky. Zde jedna z nich s vánočně zvonivou instrumentací.
