Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.
„Poprvé mi řekli, že mám absolutní sluch, když jsem pojmenoval tón, na němž máma každé ráno vykašlávala. Dokázal jsem harmonizovat se štěkáním psa na druhé straně pole. (…) Zpočátku jsem si myslel, že každý dokáže vidět zvuk. Tvar a barvu – kolísavý kruh, ostružinově fialový, pro tón D. Jen jsem se fixoval na tvar, který jsem viděl, a pak se naladil na správné decibely. Když mi bylo třináct, začaly tóny doprovázet chutě. Táta zahrál rozladěné B moll a v ústech se mi rozlila vosková hořkost. Na druhou stranu, dokonalé C a já cítil chuť sladkých třešní. D, mléko.“
Takto vzpomíná na své multisenzorické zážitky Lionel Worthing, hlavní hrdina filmu The History of Sound. Ten vznikl v režii jihoafrického tvůrce Olivera Hermanuse podle stejnojmenné povídky Bena Shattucka a měl premiéru minulý rok. Do našich kin nezavítal, najít ho ale lze na některé ze streamovacích služeb.
Film nás provází příběhem dvou mužů, kteří spolu sdílí vášeň pro staré lidové písně, aby se skrze hudbu ponořili i do vzájemných romantických a později komplikovanějších citů. Hokejisté mají svou aktuálně sledovanou ságu Heated Rivalry, kovbojové Zkrocenou horu (tu proměnil v roce 2014 dokonce skladatel Charles Wuorinen v operu), nyní se tedy do filmového žánru „profesní gay romance“ přidali etnomuzikologové. Děj začíná v roce 1917, homosexualita není společensky akceptována a výlety do odlehlých krajů Nové Anglie tak poskytují potřebný distanc od přísného společenského dohledu.
Příběh je ale stejnou měrou o vášni mezi dvěma muži jako o vášni ke starým písním. A slovo „starým“ zde je obzvláště důležité. Čím starší kořeny daná balada má (nebo se alespoň zdá mít), tím silnější je její přitažlivost. Pohybujeme se především v oblasti lidové hudby s kořeny v na britských ostrovech a jejich variantách z Nového světa. Klíčovým objektem je Edisonův fonograf, který zde má roli magického nástroje s obdivem obzíraného lidmi z lesních usedlostí, kteří sice neznají nejnovější techniku, ale zato znají ty nejstarší písně. Mladý badatel z velkého města jim vysvětluje principy mechanického záznamu zvuku do voskové drážky a kontakt mezi jehlou a voskem tu nabývá až erotických rozměrů.
Symbolické místo je vyhrazeno baladě Silver Dagger, známé v mnoha verzích. Mladá dívka v ní odhání dotěrného nápadníka a varuje ho před stříbrnou dýkou, kterou svírá v ruce její matka. Ve filmové verzi The History of Sound funguje jako spouštěč vztahu.
Zajímavý detail: V původní povídce se ona rozbuška ve formě písně jmenuje Seed of the Plough. Tu si ovšem spisovatel nejspíše vymyslel, takže pro filmovou verzi se sáhlo po písni existující, kterou v šedesátých letech píseň nazpívala také Joan Baez.
Romantiku sběru písní na počátku 20. století ukazují některé pasáže filmu velmi malebně i beze slov. Původní povídka však hovoří neméně pěkně:
„Od srpna do září 1919 jsme museli ujít snad sto mil, sbírajíce balady a melodie od skalnatého pobřeží až k nekonečnému vnitrozemí lesů s řadami stromů a zase zpět k pobřeží. Procházeli jsme mlžnými bažinami, lesy, kde hlasitě kvákaly žáby, a mechem, do kterého jsme se bořili až po kolena, podél pobřežních cest, kde nás vítr málem smetl na zem. Navštěvovali jsme samozřejmě města, ale také žulové lomy a farmy, kdekoliv jsme slyšeli, že jsou dobří zpěváci. David nás vždy představoval, zatímco já jsem zůstával v pozadí a usmíval se. Pracovali jsme na základě doporučení – něčí bratranec možná znal něčí tetu dvacet mil na sever. Někdy jsme přespávali v domech těch, které jsme nahrávali, ale většinou jsme spali venku, v plátěném stanu, který David vláčel s sebou. Mým úkolem bylo nosit diktafon. Nebo když byla jasná noc – a těch bylo toho léta mnoho – spali jsme bez stanu, na polích nebo pod borovicemi. Naše končetiny byly unavené z celodenní chůze a ve spánku jsme se k sobě tiskli.“
The History of Sound je film tichý a smutně zasněný, jako ta část drážky, v níž již není nic nahráno, jen tu doznívají dřívější verše a tiše šumí jehla klouzající voskem. Oba hlavní herci – Paul Mescal a Josh O’Connor – dostávají v posledních letech role v mainstreamovějších projektech, zde mají příležitost k mnoha dlouhým zamyšleným pohledům a viditelnému naslouchání. A jde jim to výborně.
Film i jeho povídková předloha ukazují, jak písně fungují coby paměťové médium na několika rovinách zároveň. Jsou vnímány jako odkaz minulých generací, zároveň se každé jejich provedení může stát kapitolou nějaké osobní historie. Pokud je takový okamžik zaznamenán, třeba do povrchu voskového válečku, můžeme se k němu vracet a nechat si jím znovu rozvibrovat v paměti uložené emoce. Ono fetišizované stáří písní samozřejmě může být leckdy sporné. Stejně jako u lidových balad ze Střední Evropy můžeme věřit, že píseň Na tureckém pomezó, kterou zapsal František Sušil někdy v první polovině 19. století, pochází z dob, kdy turecká armáda skutečně došla až na moravské území, tedy v 17. století, opřít se ale příliš není o co. Na působivost písně ale fakta vliv nemají.