Hermovo ucho – Pro koho ještě dělat hudbu na osamělé planetě?

  

„Kdybych byl tak chytrý, jako můj telefon, dokázal bych mluvit všemi jazyky.“ Nad novou knihou Boba Ostertaga.

Bob Ostertag mi poslal svoji novou knihu. Po Creative Life: Music, Politics, People, and Machines (2009) je to jeho druhá kniha, pojednávající i o hudbě, resp. o jejím existenčním propojení s aktuální společenskou a technologickou realitou. Zaujme už přitažlivým marketingovým názvem. No nesáhněte po něčem, co se jmenuje Facebooking the Anthropocene in Raja Ampat: Technics and Civilizations in the 21st Century! Ale odkaz na potápěčský ráj ve východní Indonésii v názvu není efektní, Ostertag skutečné rád objevuje nová teritoria (včetně indonéských) a rád se i potápí. A kdo Boba jenom trochu zná, dobře ví, že psaní a politický aktivismus jsou rovnocenné součásti jeho komplexní angažované osobnosti a jdou mu stejně dobře jako hudba.

Publikaci tvoří tři obsáhlé eseje. První, jež dala knize název – Facebookování antropocenu v Raja Ampat – je vlastně spontánní nechronologický záznamník myšlenek a vjemů, jež autora přepadaly na různých místech planety během světového koncertního turné v letech 2015-16. Jejich spojujícím leitmotivem je kromě všudypřítomné technologie zjištění, že „starý“ svět, v němž autor prožil většinu  života, se mu vzdaluje, resp. že nynější svět je koexistencí dvou rozdílných světů, za jejichž symbiózu i segregaci můžou digitální komunikační technologie. Není to však jenom o technologii. Jak jsme se už mnohokrát mohli přesvědčit z jeho hudby, Ostertag je sice technooptimista, nikoli však technokrat. Ani tentokrát na svém putování změněným (a pořád se měnícím) světem, nereflektuje svět umění, díky kterému cestuje, naopak, snaží se z něj unikat, aby mohl být co nejblíž realitě „obyčejných“ lidí. Zajímá ho realita sama, nikoli její umělecká reprezentace. Postřehy z cest se tudíž týkají symptomů a důsledků globálního oteplování, migrace vynucené klimatickými změnami (tzv. klimatických uprchlíků), znečištěného ovzduší, moře a narušených ekosystémů, vodní krize, všudepronikajících mikroplastů, turismu měnícího profesní strukturu domorodých populací, plánovaného přesídlování venkovského obyvatelstva do nově vznikajících urbánních aglomerací v Číně, gentrifikace jako globálního jevu, světové nadvlády několika IT korporací, životního stylu arogantních zbohatlických „techies“ ze Silicon Valley, networkizace práce a sociálního života, nových forem ničivého turismu, komodifikace kulturních hodnot, zmizení rozdílu mezi „expatem“ a turistou, vlivu chytrých telefonů na naše sociální návyky, vnímání a artikulace času, nahrazování jazykových bariér technologickými, chytrých telefonů jako prostředků obživy (nebo dokonce zbohatnutí) mnoha dětských bezdomovců v zemích „třetího“ světa, závislostí v digitálních světech, alternativních životů na sociálních sítích, virtualizace soukromí a intimity, selfie důkazů předstíraného štěstí, převrácených a zvrácených hodnotových hierarchií lidí nucených čelit antropocenní realitě. Ožehavých problémů naší globalizované existence, které většina z nás nevnímá, toleruje, bagatelizuje, ignoruje nebo dokonce popírá jejich existenci. Citlivý umělec a angažovaný světoobčan Ostertag na ně však narážel i v těch nejodlehlejších koutech zeměkoule, kam ho zavedly původně hudební zájmy. Samotný fakt, že za pouhý rok, co byl na turné, vzrostl počet uživatelů Facebooku o 300 milionů, jej přiměl k hlubším úvahám nad tím, jak rychle naše digitální technologie mění okolní svět a spolu s ním i nás a naši smyslovou zkušenost, jak nás komunikační technologie místo přibližování a sbližování vzdalují a odcizují. První část knihy končí fotografií, pořízené autorem na známé buddhistické svatyni Borobudur, klíčové pamětihodnosti střední Jávy. Povedlo se mu tam vyfotit dva buddhistické mnichy, jak si dělají selfíčka na pozadí kolosální stavby a unikátní záběr komentoval vtipným kóanem, jakoby vystřiženým ze slavné Cageovi sbírky Indeterminacy: „Buddha nás učil, že já je iluze. Když si buddhistický mnich udělá selfie, co bude na obrázku?“

Druhý text Jsou dvě dimenze postačující? je staršího data, pochází z roku 2006, dosud však nebyl nikde publikován. Jak napovídá podtitul „Zasíťovaná obrazovka a lidská představivost“, autor se v něm zamýšlí nad vlivem počítačové mediace a internetu na naši imaginaci. Do nové knihy jej začlenil nezměněný, napsal k němu pouze krátký úvodní komentář a několikastránkový dovětek. Výchozí premisa eseje je přesvědčení (nebo spíš tušení), že mocenský účinek nových digitálních médií, vázaných percepčně na počítačový displej, netkví ani tak v schopnosti napodobovat nebo simulovat skutečnost, nýbrž odlišit se od ní. Před čtrnácti lety to byla zřídkavá propozice, protiřečící většině předpovědí technooptimistů, nicméně, rychlý vývoj od značně omezených stolních počítačů k chytrým kapesným iPhonům a iPodům dal Ostertagovi brzy zapravdu. Telefony se dnes skutečnosti spíš vzdalujeme; simulovaný třetí rozměr není to pravé ořechové. Četnými příklady z telemedicíny, telepsychiatrie, či sexu přes internet, Ostertag ilustruje, jak si vytváříme vlastní virtuální světy, z nichž vytěsňujeme všechno, co překáží naší identitě a jejímu rozvoji vytouženým směrem. Zkrátka, stáváme se někým / něčím jiným. Umožňuje nám to digitální vizuální reprezentace skutečnosti, kterou vnímáme přes plochou obrazovku, jež přidaným simulovaným třetím rozměrem prohlubuje naši víru (a důvěru) v iluzorní svět, do něhož projektujeme své touhy a přání a vzdalujeme se od většinové „normální“ populace. Čím jsou nové komunikační technologie mimeticky přesvědčivější, rychlejší, flexibilnější a interaktivnější, tím jsou naše iluze soukromější a víc zcizující. A vztah člověka ke stroji, mediovaný imerzí zasíťovaného displeje, bližší a závislejší.

Technologie navíc podněcuje a produkuje nové, dosud nepoznané způsoby a typy emocionálních a estetických preferencí. Ostertag to ukazuje na posluchačích elektronické hudby, jak se generačně proměňují jejich poslechové návyky a vkusové očekávání v závislosti od toho, jestli je metro-rytmika hudby strukturována živě nebo elektronicky. Průlomové změny ve vztahu „člověk-stroj“ ho nakonec dovedly k zásadní otázce, zdali jsou reakce na fyzickou přítomnost jiné lidské bytosti z důvodu „ohromného smyslového přetížení“ individuální psychiatrickou záležitostí, nebo je lze považovat za obecnější stav lidské zkušenosti v kultuře, jež svoji existenci odvíjí od zasíťované obrazovky. Soudí, že přestože distanční, strojem zprostředkovaná mezilidská komunikace postrádá pestrou škálu jedinečných smyslových pocitů, je schopna poskytnout účastníkům neobyčejné zážitky, jakých se jim ve skutečném životě nedostává. Virtuální svět navíc neklade na své obyvatele morální závazky, díky čemu jsou jejich vztahy otrlejší, svobodnější a promiskuitnější. To, že lidi na webu nejvíc navštěvují pornografické seznamky a hrají sportovní hry, jaksi dokazuje, že aktivity podmíněné extrémní lidskou tělesností se zaobejdou bez bezprostředního fyzického kontaktu. Bude to zřejmě tím, že zdrojem lidské zážitkovosti není ani tak dokonalé realistické zobrazení (sledování porna na miniaturních displejích telefonů, či pohyb digitálně reprezentovaných sportovců nejsou žádné terno), ale spíš vědomí (resp. iluzorní pocit) možnosti interagovat a ovládat. A zdaleka ne ve všech oblastech se distanční komunikace ukazuje být omezená nebo degenerující, naopak, úspěšně se využívá třeba v telepsychiatrii; hodně pacientů se ostýchá bezprostředně komunikovat se živými lidmi, na dálku však jejich zábrany často mizí. A tak tu po boomu e-learningu, e-consultingu, apod. najednou máme boom e-psychiatrů. Statistiky ale ukazují, že když nabídnete pacientům vybrat si médium, v jakém chtějí se svým psychiatrem komunikovat, většina si z nabídnutých možností (text, zvuk, video) zvolí SMSkovou formu. A co na to Ostertag?: „Jakmile máte absolvovat psychoterapii SMSkami, vnucuje se nevyhnutelně další otázka: potřebujeme vůbec ještě lidského psychiatra?“

Poslední část Gramofony Technics a civilizace, s podtitulem „Mnozí by dali život, jen aby ji viděli naživo“ je kritickou studií o dilematech soudobého turntablismu. V podstatě je to dlouhá odpověď na otázku: „Kolika knoflíky je zapotřebí otočit, aby byla nahrávka, jež DJ za pultem předvádí, považovaná za živou hudbu?“ Ostertaga k ní vyprovokovaly prohlášení mnoha DJů, kteří neochvějně pokládají DJing za legitimní formu živé hudby, přestože většina z nich pouze pouští, manipuluje a okázale předvádí nahrávky. Další otázka, jež se zde nabízí, je jestli je DJing hudba nebo performance art, zejména když víme, že mnozí DJs expresivnost výpovědi jenom virtuosně předstírají pohyby a gesty, do nichž halí svůj chabý (ne-li žádný) hudební výkon. Ostertag, který dělá elektronickou hudbu od začátku 80. let a patří k její nejinvenčnějším a nejradikálnějším experimentátorům a inovátorům, řeší tento problém v historicky širších souvislostech hudební tvorby a improvizace, tj. od doby, kdy se vynořila potřeba nahradit pojem „hudba“ pojmem „živá hudba“ a odlišit tak tradiční muzicírování od elektronicky generované nebo šířené zvukotvorby. Jeho zábavný a zároveň poučný exkurz do dějin nahrávání zvuku a nahrávacího studia jakožto nového, už nejenom technologického nástroje hudební produkce, dovede čtenáře až k soudobému turntablismu. Technice skrečování, jež se objevila v hip-hopové kultuře již v 70. letech a kterou pozdější DJs přivedli k virtuosní dokonalosti, se pohotově přizpůsobili aj výrobci špičkových gramofonů. Ale nástupem digitalizace bylo ruční mistrovství DJů postupně nahrazeno pohodlným a nudným mačkáním tlačítek na analogově se tvářících počítačích, čímž kromě hudby utrpěla i přitažlivost performerů. Ta začala být kompenzována světelnými efekty a bombastickými videoprojekcemi, což původní DJing ještě víc vzdálilo živé hudbě.

Nejnovější technologie umožňují dělat DJing distančně, z pohodlí DJova domova, aniž by to návštěvníci show poznali. DJs, vědomi si větších či menších podvodů, jakých se na živé hudbě dopouštějí, svoji prezenci na scéně zdůvodňují a obhajují improvizací. Neimprovizují však při komponování zvuků (ty mají dokonale předpřipraveny), nýbrž při vytváření kolektivní atmosféry v časoprostoru, v němž se jejich multimediální představení odehrávají. Dělají okamžitá rozhodnutí podle nálady a vibrací publika a fyzikálních daností konkrétního prostoru. „DJ je šamanem těchto high-tech rituálů“, píše Ostertag. „A šamani musí být přítomni a živí.“

Ostertag proto v eseji neobchází ani sociální, ekonomické a marketingové determinanty a důsledky proměn živé hudby a zde je ve svých analýzách, komparacích a argumentacích stejně důkladný a ilustrativní. Hudba, lhostejno či živá, autentická a upřímná, nebo nahraná, epigonská, povrchní, či vykalkulovaná, je ve všech podobách a formách především sociální fenomén. Odpověď na otázku, co nebo kdy je hudba živá, závisí podle něj od historické perspektivy, z jaké na hudbu nahlížíme. Jestli se na ni díváme z hlediska způsobu její produkce nebo z hlediska její přežívání a kolektivního sdílení. Takže generace, které dospívaly v 60. a 70. letech minulého století, si pod živou hudbou představí zcela něco jiného, než jejich prarodiče a rodiče. A digitální generace 21. století bude tvrdit, že živá hudba je podmíněna kolektivním zážitkem v prostoru, kde se zrovna odehrává, bez ohledu na technologii, jež ji umožňuje, i bez ohledu na to, zdali ji dělají živí hudebníci, nebo pouštějí novodobí mediátoři.

Z problémů, jež Bob Ostertag ve své nové knize reflektuje, je bezesporu nejdůležitější a nejakutnější otázka, co dělá lidstvo pro to, aby přežilo globální krize v planetárním prostředí vhodném pro život. Je zřejmé, že bez ohleduplné interakce s přírodou a bez pomoci technologie to dnes už nedokáže. Technologie je naše nová příroda a s tou původní, která tu byla před námi (a snad bude i po nás), se ne vždy snáší. Volky nevolky musíme přírodu respektovat, protože je ní podmíněna naše existence, naše přítomnost i budoucnost. Jak ale skloubit biologickou i kulturní závislost na technologii s ničivými důsledky, jež má na přírodu, to je ošemetní otázka naší antropocenní přítomnosti. Co se týče nastolených témat a otázek, poslední Ostertagova kniha není zas až taká nová. Čtenář má dojem, že o mnohých z traktovaných problémů už někde četl nebo slyšel, přesto ho čtení nepustí a není to pouze čtivým zpracováním materiálu. Text zaujme zejména autorskou pozicí, jež nevychází z teorie (využívá ji jenom k přesvědčivější argumentaci), ale odvíjí se od vlastních zkušeností angažovaného intelektuála a umělce. A přestože zvídavý kosmopolita Ostertag dokáže nazírat svět v hlubších transverzálních souvislostech a reflektovat jej přes prizma bohaté osobní zkušenosti, ani on nedokáže předvídat, jaká překvapení nám ještě přinese pocovidová doba.

Závratný skok z paradigmatu vědění do paradigmatu komunikace a polyglotismus internetové doby úžasně vystihuje Ostertagův rozhovor s Momem, dvacetiletým chudým klukem z indonéské Yogyakarty, který od svých šestnácti let žije na ulici a živí se skupováním a prodejem smartphonových minut. Když se svěřil, že jeho životní ambicí je být chytrý jako jeho chytrý telefon, Bob se ho nechápavě zeptal: „Opravdu jsi přesvědčený, že tvůj telefon je tak chytrý?“ „No tak, Bobe,“ nechal se pohotově slyšet Momo. „Kdybych byl tak chytrý, jako můj telefon, dokázal bych mluvit všemi jazyky.“ Nuže, v kontextu podobných příběhů, jaké píše každodenní realita dětí, kterým internetová samouka nahradila systematické institucionální vzdělání, se sáhodlouhé debaty vědců a filozofů o hranicích umělé inteligence jeví v poněkud jiném světle. Překvapuje tudíž ještě někoho, že největším hitem a hitmejkrem (nebo spíš hitmejkryní) „aktuální“ hudby je japonský dívčí vocaloid (= vokální software) Hatsune Miku? Mne teda vůbec ne, beztak si naprostá většina lidí ve všech dobách neodmyslitelně spojovala živou hudbu s tancem.

Bob Ostertag: Facebooking the Anthropocene in Raja Ampat: Technics and Civilization in the 21st Century
PM Press (https://www.pmpress.org/index.php?l=product_detail&p=1142)