- Inzerce -

Strhující dolphyologie Sama Salamona

Legendární americký saxofonista, basklarinetista a flétnista ožil na strunách slovinského kytaristy.

Sama Salamona jsem tu představil již loňskou dvojicí autorských duetových alb s kanadským klarinetistou Françoisem Houlem a dánským kytaristou Hassem Poulsenem (zde). Během řady covidových lockdownů kytarista doma pilně cvičil a dostal se i k zevrubnému poslechu skladeb Erica Dolphyho, geniálního jazzového instrumentalisty, který bohužel zemřel předčasně – pár dní po svých šestatřicátinách na diabetické komplikace. Mimochodem pod dojmem z jeho smrti nahrál v prosinci 1964 jeho přítel a spoluhráč John Coltrane jedno z nejúžasnějších alb jazzové historie – Love Supreme. K nahrávce coververzí kompletního Dolphyho díla navíc Salamona ponoukl skvělý projekt Monk for Solo Guitar Milese Okazakiho z roku 2018. „Nejprve jsem skladby přepsal a upravil pro sólovou akustickou kytaru, přičemž jsem zkoušel různé techniky,“ popsal zrod kytarista. „Nakonec jsem na melodie improvizoval. Někdy to byla volná improvizace, jindy podle harmonické struktury. Řekl jsem si, že bych se neměl bát hrát jednotlivé linky, ani být zatížen hudebním dědictvím sólové kytary, byť sebeskvělejším. Veškerou hudbu jsem nahrál doma pouze na jeden mikrofon v obývacím pokoji, který má ale krásnou akustiku. Všechny skladby jsou na první dobrou. Proto jsou i zvukově autentické.“

Podstatná většina z osmadvaceti skladeb byla zahrána na šestistrunnou kytaru, jen pět na dvanáctistrunnou, jedna dokonce na mandolínu. Je jí Inner Flight I., vonící vzduchem a nekonečně hlubokým prostorem. Salamonova kytara je hravá, melodicky jasná i zauzlovaná, vypjatě emotivní i vzletná, ponorná, průzračná. Kytarista ohmatává v Dolphyho skladbách bluesové kořeny (Miss Movement, Lady E, Strength With Unity, In the Blues), proniká do freejazzového košatění (Hat and Beard, The Baron, Iron Man, Straight Up and Down, Inner Flight II. v samotném finále alba), jež ale vyvěrá logicky, tudíž nikoli samoúčelně, z hard bopu a dalších jazzových stylů 60. let, jež Dolphy společně například s Johnem Coltranem a Charlesem Mingusem pomáhali definovat. Strhujícím způsobem jsou uchopeny především South Street Exit, G.W., Mandrake či Far City. Pozoruhodné je ochucení expresivních skladeb středomořským kořením (Springtime, Burning Spear), nebo dokonce flamencem (Something Sweet, Something Tender). Ve skladbě Lotsa Potsa je Salamon až rockový, v Out Of Lunch naopak bohatě lyrizující, byť s ostny emoční naléhavosti, v Red Planet je zas úžasně zvukomalebný.

Pozoruhodný a navýsost odvážný projekt!

Samo Salamon: Dolphyology: Complete Eric Dolphy
vlastní náklad https://www.samosalamon.com

 


Výlet do Vaxjö

O Nattramnovi, mýtotvornosti a prasečích nožkách.

David Thomas 1953–2025

Hovnajs. Odešel frontman Pere Ubu, zlý dědek amerického rocku.

Nejde jen o talent, ale hlavně o podmínky

S Barborou Vackovou Gillies o ženách skladatelkách.

Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.