Improvizátor Miroslav Posejpal v posledních letech zintenzivňuje svou sólovou produkci.
Zatímco od roku 1972 po řadu desetiletí obsluhoval spíše baskytaru či kontrabas ve vpravdě legendárním improvizačním duu s především dechařem Jiřím Durmanem, v devadesátých letech bylo možné Miroslava Posejpala potkat spíše s violoncellem v projektech Neuro a Paraneuro. V posledních deseti letech se svou vizi produchovnělé ambientní improvizace rozhodl dolovat i z elektrické kytary a arzenálu efektů. První fázi svého kytarového období zdokumentoval albem Strange Songs – improvised pieces for electric guitars and basses, nyní vydal již druhé album na pražském labelu Blue Lizard. Zatímco před dvěma lety směřoval titulem Stellar Voices k zamýšlení se nad tématy spjatými s vesmírem, s nynějším titulem Songs Of The Ocean zůstáváme na Zemi a jeho inspirace vycházejí především z fenoménů okolo vodního živlu.
Hodinová kolekce působí oproti předešlým civilněji, práce s efekty je tu preciznější, ale často méně výrazná, osnovu alba totiž tvoří tracky s čistší kytarou, v nichž se Posejpal nebojí hrát více „jak mu ruce (a kytarový um) narostly“, z efektů přitom využívá především delay, reverb a looper. Z počátku mohou tyto skladby v kontextu dnešních podob volné improvizace vyznívat poněkud obyčejně a konzervativně, ale hned úvodní kus Breath Of The Ocean I si posluchače během svých jedenácti minut získat umí. Překvapení přinášejí přístupy k frázování i nečekané podoby souhry mezi živým partem a delšími zasmyčkovávanými úseky.
V dalších částech se již seznámíme i s ostatními možnostmi Posejpalova dobře vyladěného pedalboardu. V Under The Infinite Star potkáme i nervnější (řekneme i frippovské) barvy, následující Sargasso Sea se sice tváří napřed poněkud nevinně, ale nabídne nám náhled i do svých temných hlubin skrze dlouhý a perfektně znějící dozvuk. Razantnějších zvukových experimentů se strunami i s elektronikou se dočkáme v tracku Antarctica. Snadno si lze přitom představovat, že tu nasloucháme ozvěnám majestátně mohutných, člověka přesahujících přírodních dějů, všechny zvukové složky se tu ale perfektně doplňují v působivý celek.
Kus nazvaný Far Away si lze možná nejlépe spojit i s fotografií na obalu. Plavba člověka po vodě daleko do neznáma by tak byla zpodobněna dramatičtějším vývojem hlavního zkreslenějšího kytarového partu konfrontovaného s reverzním delayem v centru zvukového prostoru nahrávky. Jako kdyby vypravoval o nejistotách, odhodlání i mořeplavcově respektu k živlu, zatímco široký reverb dodává, že široko daleko kolem je neúprosně pustá vodní hladina. Jejímu monologu při poklidnějších vlnách už bez přítomnosti člověka je věnována následující též elektroničtější část Whispering Waves.
Závěrečný opus Misty Horizon přinese jak impresionistickou idylu, tak i určitou nejistotu, jaké krajiny objeví pomyslný poutník za mlhou. To se ale dozvíme zřejmě až na dalším Posejpalově albu. Zatím se jeho kytarové nahrávky jeví čím dal zajímavější, těšme se tedy na další. Křest alba proběhne 31. března v Hudební 3.
Miroslav Posejpal: Songs Of The Ocean
Blue Lizard (https://bluelizard.bandcamp.com)