Zeitkratzer Records (www.zeitkratzer.de)
Tento sídlem berlínský, obsazením však kosmopolitní ansámbl je tak trochu hybrid. Na první pohled jde o soubor pro soudobou vážnou hudbu s Johnem Cagem, Karl-heinzem Stockhausenem nebo Luigim Nonem v repertoáru, časté jsou ovšem v jeho případě strategie a spolupracovníci z vod volné improvizace, hluku, divné elektroniky. Po svém hraje japonského hlukaře Merzbowa, v loňském roce vydal akustickou verzi skladby Metal Machine Music Lou Reeda (viz HV 5/07). Nyní Zeitkratzer zahájili vydávání na vlastní stejnojmenné značce dvěma tituly spojujícími seriózní přístup s trochou té hudební divočiny.
Volksmusik, jak již název napovídá, si bere inspiraci z lidové hudby, a to z oblasti vymezené na jedné straně Alpami, na druhé Bulharskem a protknuté Dunajem jako spojovací linií. Nahrávky podunajské lidové hudby a terénní zkušenosti perkusisty Maurice de Martina, jenž je vedle kapelníka Reinholda Friedla spoluautorem části CD, byly transmutovány do jedenácti „charakteristických kusů“. Když se skladatelé dvacátého století inspirovali lidovou hudbou, zajímali se většinou o určité kompoziční techniky nebo zvukové zdroje; nešlo jim o napodobení atmosféry lidové tancovačky. Friedl a spol. na to jdou právě z této strany: spojením novohudebních postupů s lidovými inspiracemi vzniká hudba silně ponoukající k podupávání. Bulharské asymetrické rytmy – sedmiosminové a patnáctišestnáctinové – se sice špatně počítají, jejich nakažlivosti to ovšem nic neubírá, pro krátké zklidnění dojde na evokace alpského vytrubování či plochy ze zvuku kravských zvonců. Dvě krátké vložky sborového jódlování na chvíli budí pocit, že si tu někdo prostě dělá legraci z folkloru, tak jednoduché to ale není, byť humor tu hraje důležitou roli. Spíše se tu hledají spojnice mezi dvěma zdánlivě odlehlými světy a nacházejí se ve zvucích (dřevní hra rumunských houslistů někdy nemá daleko k „rozšířeným technikám“ nové hudby) i rytmech. Zeitkratzer tady hrají hudbu v podstatě velice přímočarou a srozumitelnou, aniž by ovšem slevili něco ze své zvukové nekompromisnosti.
Další nová položka v diskografii souboru, Schönberg Pierrot Lunaire Cheap Imitation Reinholda Friedla, je spíše minialbem a sahá do dějin evropské moderny. Jedenadvacet básní belgického symbolisty Alberta Girauda zhudebnil v roce 1912 Arnold Schönberg a stvořil tak jedno ze zásadních děl dvacátého století, symbol přechodu mezi dekadentním zahníváním pozdního romantismu a novou dobou. Cheap Imitation, druhá část názvu, zase odkazuje k Johnu Cageovi a jeho slavné „adaptaci“ skladby Socrates Erika Satieho. Cage tehdy z originálu použil jen rytmické hodnoty, ostatní parametry si „naházel“ s pomocí náhodných operací. Tak radikální Reinhold Friedl není. Každý z hráčů má k dispozici sadu motivů, hudebních gest odvozených ze Schönbergova originálu, a dirigent, v tomto případě Franz Hautzinger, určuje jejich nástupy a přesné spojování. Zvláštností Pierrota Lunaire je zacházení s hlasem, tzv. sprechgesang, tedy projev na pomezí zpěvu a mluvené řeči. Originál je určen ženskému hlasu, v nové verzi se sopránového partu ujal Markus Weiser, jinak člen elektronické kapely Rechenzentrum, a jeho podání není o nic méně působivé než přednes jeho dámských konkurentek. V instrumentaci je hlavním rozdílem přidání perkusí, nicméně konečný zvuk a tvar je překvapivě blízký tomu původnímu, jen s tím rozdílem, že každá část má přibližně poloviční délku. Ne že by Schönbergova skladba potřebovala pro dnešní dobu nějak aktualizovat, Friedlovi se nicméně podařilo při zachování podstaty ji ukázat v trochu jiném světle. Soubor Zeitkratzer si připsal na konto dvě skvělé položky a hezky zahájil činnost vlastního vydavatelství.