Čím to, že tohle „duo“ nabízí tak svůdné posluchačské zážitky? Je to zranitelností? Křehkostí? Odpovědností? A co víc lze ukázat, poodstoupíme-li od laptopů, mikrofonů a vůbec pódia? Ve Francii žijící trombonista Mathias Forge a v Bruselu usazený skladatel elektroakustické hudby a improvizátor Olivier Toulemonde se snaží zredukovat formát dua tak, aby se ukázaly jeho nejsubtilnější rysy.
Dvojice v roce 2010 vydala své první album Pie’n’Mash. Vyšlo na britském EAI labelu Another Timbre. Čtyřicet minut nahrávky představuje cvičení v analytickém a poučeném poslechu i hraní kombinované s téměř metodologickou precizností při vývoji osobitého a nezaměnitelného hlasu. Nahrávka je podmanivá a online videa ilustrují použité techniky, na živých vystoupeních dvojice předvádí transformaci fyzického prostoru a možnosti intenzity vznikající prostřednictvím redukce.
Od roku 2010, kdy vyšlo jejich album, Forge a Toulemonde svůj zvukový svět předvádění na téměř nepřetržitém turné (i když slovo turné nelze brát úplně doslovně). Přednedávnem jsem měl příležitost zažít jedno jejich vystoupení v malém sklepním sále v Budapešti. Duo začalo tím, že diváky sedící čelem k pódiu přesadilo tak, aby seděli čelem k stěnám, poté v dosud tmavé místnosti rozsvítilo všechna světla. Světlo odhalilo všechny špinavé kouty a zaprášené praskliny sálu v centru města; použití světla navíc odpovídalo tomu, jak duo používá ticho odhalující sílu jeho rozšířených herních technik. Změna fyzického stavu místnosti okamžitě redefinovala posluchačský prostor a pomohla divákům plně se soustředit na dvacetiminutové vystoupení.
Forgeova hra na trombón je opravdu působivá: vyznačuje se vícehlasým bzučením, cirkulačním dýcháním a bolestivě zdrženlivými tóny. Forge je zřetelně inspirován ostatními dechaři ve světě post-redukcionistické improvizace a daří se mu nalézat osobitý projev, který se stále vyvíjí, ačkoliv stále využívá techniky, jaké ve svém arzenálu mají i jiní hráči (především trumpetisté Alex Dörner, Franz Hautzinger).
To nejzajímavější v hudbě dua ale pochází od Forgeho parťáka Toulemonda. Toulemonde víceméně hraje na stůl. Či spíše používá stůl ke hře na předměty. Kovové pružiny se houpou, misky jsou roztáčeny a plněny kuličkami, kuchyňské metličky jsou třeny o povrch stolu a vydávají delikátní mikrotonální šepot. Vynalézavost a jistota Toulemondovy hry na tyto předměty ukazují na roky zvídavých experimentů v oblasti fyzikálních projevů zvuku a přitahují naši pozornost k jevům, jako jsou vibrace, setrvačnost a gravitace.
Toulemonde, který zcela upustil od jakékoli amplifikace nebo elektroniky vůbec, vyžaduje citlivé posluchače. Forge možná chvílemi vypadá jako Toulemondův doprovazeč, poměr hlasitosti a zvukové aktivity obou hráčů je ale v rovnováze – vše se odvíjí od společných hlasitých šepotů. Tohle duo vytváří jedinečnou zvukovou krajinu vzdušných textur v rámci transformovaného posluchačského prostoru – což je v prostředí, které je, jak by se mohlo zdát, postredukcionistickými dvojicemi přesyceno, nesnadný úkol.
Kromě hraní v duu Toulemonde a Forge přinášejí své muzikantství a neamplifikovaný zvuk do množství skupin a instalací. Většinou jde o improvizovanou hudbu s akustickými objekty nebo amplifikovanými pružinami. Toulemonde prohlašuje, že jeho práce zahrnuje poslech, zvukový výzkum a vztah mezi zvukem a prostorem. Forge je neuchopitelnější – tento bývalý klavírista, který rovněž pracuje s pásky a magnety, je umělcem, o kterém v příštích letech jistojistě uslyšíme.
Toulemonde a Forge přinášejí do formátu dua podivný stav pasivity/aktivity vůči zvukové zkušenosti. Posluchač zároveň touží aktivně slyšet a vidět, jak všechny ty zvuky vznikají, nakonec se ale pasivně poddají uspořádání místnosti a nechají se ovládnout zvukem samotným.
Překlad: Petr Ferenc
