S vědou
za hranice popu
Björk: Biophilia (Nonesuch)
recenze
Když vyjde nová deska islandské zpěvačky Björk, média věnující se populární hudbě jí většinou poskytnou dostatek prostoru. Zároveň ovšem tato autorka hranice písničkového popu zcela ignoruje, či přesněji: způsobem prezentace svého umění na veřejnosti je v popu, zatímco hudbou samotnou jej do značné míry opustila.
Island je zemí, do níž se dobře promítají nejrůznější romantické představy. Ostrov ne právě dobře dostupný – letenky jsou drahé, lodí to trvá dlouho – oplývající divokou přírodou, gejzíry, blankytnými jezery a také úctyhodnou historií. Zpěvačka Björk je ideálním ztělesněním všech těch vizí kouzelného ostrova. Její silný vztah k přírodě na jedné straně a suverénní nakládání s nejnovější technikou na straně druhé, k tomu pohansky-punková živelnost. Vždy se o ní mluvilo jako o popové umělkyni, která se nebojí experimentovat, je to ale ještě namístě? Nejde spíš o umělkyni, která se nebojí pracovat s prvky populární hudby a občas se rozhodne napsat „normální“ písničku? A co dělá vlastně pop popem?
Nelze samozřejmě brát jako měřítko to, co se hraje v českých rádiích, to bychom si pole zúžili až příliš. I tak je ale zřejmé, že od hudby, která má být populární, očekáváme, že nás bude překvapovat jen do určité míry, vyžadujeme od ní přehlednost a pravidelnost. Takže pokud někdo bude ve své hudbě příliš měnit rytmy či tempa a nenabídne zapamatovatelné melodie, nebude vyslyšen širokým publikem. Naopak nové zvuky jsou akceptovány velice rychle, stačí pár sezón a témbry undergroundu jsou v hlavním proudu jako doma – ovšem poskládány do prověřených forem. Takže i když Björk na novém albu představuje řadu spektakulárně podivných zvuků elektronického i akustického původu, z popu ji vyděluje hlavně formální stránka písní. Není to nic, co by přišlo zčistajasna, už dřívější alba Vespertine a Medúlla tímto směrem mířila. To minulé, Volta, ale bylo krokem k jednodušším písňovým tvarům, proto představuje aktuální Biophilia výraznější kontrast. Fanoušci, kteří si oblíbili její písně z devadesátých let postavené na tanečních rytmech, se mohou cítit zklamaní a v některých recenzích na poslední čtyři alba můžeme slyšet povzdechy nad tím, že pro experimenty již Björk zapomněla dělat „normální“ hudbu.
Podobnou cestu od přehledného popu k rozbitějším strukturám si kdysi prošel zpěvák Scott Walker. Někdejší hvězda let šedesátých nyní vydá přibližně jednou za dekádu album, v němž jeho hlas opisuje křivolaké melodické linky a smyčce namísto hladivých akordů znějí v pichlavých disonancích. U Björk je situace samozřejmě v mnohém jiná. Nestáhla se do ústraní, naopak hledá stále nové cesty ke komunikaci s publikem. Podobně jako Walker ale zachází s hudebním materiálem. Kosti a maso poskládané kdysi do písničkového formátu, byly nyní rozebrány a vznikají z nich tvorové nezvyklých podob.
Hlas je důležitým identifikačním znakem a hlas Björk je nezaměnitelný; někoho její vokální projev okouzluje, jiného irituje. Její vokální linky v nových písních dokazují, že ve sváru textu s hudbou, který řeší hudební teoretici již od dob renesance, má tady hlavní slovo poezie textů, které Björk píše často ve spolupráci s islandským básníkem Sjónem (u nás vyšla jeho krátká próza Syn stínu). Hudba následuje slova a podle nich se kroutí do litanií, recitací či expresivních výkřiků. Výjimkou je v tomto ohledu skladba Cosmogony, jejíž přehledná, zapamatovatelná melodie a pravidelné střídání slok a refrénu působí v kontextu alba překvapivě prostince. Tento popěvek shrnuje několik mytologických příběhů o vzniku vesmíru a je rámován sborovými glissandy silně připomínajícími kompozice Györgye Ligetiho, které použil Stanley Kubrick ve svém slavném filmu 2001: Vesmírná Odyssea. V ostrém protikladu ke Cosmogony stojí Dark Matter, litanie bez rytmu, kde se hlas provázený pisklavým elektronickým dvojníkem kroutí jako v mezihvězdném prostoru. Jinde mnohohlasost zajišťuje zcela lidský sbor.
Björk svým albům dává vyhraněnou zvukovou paletu. Medúlla stála na lidských hlasech s minimem nástrojů, na albu Volta dostaly prostor žestě. Biophilia od prvních taktů pracuje s jemným brnkáním a cinkáním: různé harfy, celesty, obří hrací stroj zvaný Sharpsichord, Hang drum, což je takový velký vyladěný kovový kastrol. Protipólem těchto zdrojů je jednak elektronika včetně agresivních beatů vypůjčených z arzenálu breakcoru, jednak velebné tóny varhan. Ty někdy hučí v plochách, jindy se rozběhnou v překotných rytmech. Celkově je tu ve srovnání s minulou deskou vše méně zahuštěné, nešetří se s pauzami, o to více však vyniknou všechny složky.
Věda a technologie jsou na desce tématem i prostředkem. Výboje Teslovy cívky udávají basovou linku v Thunderbolt, v Solstice narazíme na Foucaltovo kyvadlo pohybující se podle otáčení Země, rostou tu krystaly a viry pronikají do organismů. Vzhledem k prezentaci alba formou aplikací pro mobilní telefony by se dalo říci, že se Björk od hudby přesunula k popularizaci vědy. Pokud však necháme multimediální požitky na starost majitelům chytrých telefonů a staromódně budeme hudbu jen poslouchat, k čemu dojdeme? K tomu, že způsob, jakým tato Islanďanka vytváří hudbu, nejspíš nemá v současnosti paralelu a že se z autorky písní definitivně posunula do jiného světa.