Již více než 600 let má většina klávesových nástrojů klaviatury se známým uspořádáním sedmi bílých a pěti černých kláves v oktávě. Za nejstarší nástroj s takto rozloženými klávesami jsou považovány varhany, které roku 1361 postavil Nicholas Faber v katedrále v německém Halberstadtu. Ač se toto uspořádání brzy stalo standardem, objevilo se též mnoho pokusů o nalezení vhodnějšího rozložení kláves, které by odstranilo některé nevýhody zavedeného systému, případně umožnilo využívat ladění s více než dvanácti tóny v oktávě.
Z přelomu 16. a 17. století se dochovala cembala s doplněnými či dělenými klávesami nebo přidanými manuály, která dovolovala jemnější dělení oktávy.
V 19. století se objevily návrhy klaviatur s uspořádáním kláves, které již nebylo lineární, ale vytvářelo dvojrozměrný pravidelný vzor, podobně jako je tomu na chromatických akordeonech, koncertinách, bayanech a některých dalších typech tahacích harmonik. Při vhodném rozložení kláves mohou být ve všech tóninách shodné prstoklady, rukou lze obvykle na takovýchto klaviaturách obsáhnout větší počet kláves, jsou tedy vhodné i pro mikrotonální ladění. K nejznámějším autorům těchto konstrukcí patří Robert H. M. Bosanquet, Paul Von Janko, Kaspar Wicki a Brian Hayden.
Ve dvacátém století si neobvykle uspořádané klaviatury vyžádaly nástroje pro interpretaci kompozic Ivana Vyšněgradského, Aloise Háby a mnoha dalších skladatelů mikrotonální hudby. K nim patří čtvrttónové klavíry nebo šestinotónové harmonium, které pro Aloise Hábu ve 20. letech postavila firma August Foerster.
Klaviaturu pro své enharmonické píšťalové varhany laděné v mikrotonálním čistém ladění s 48 tóny v oktávě navrhl též Martin Vogel.
Podle návrhu Adriaana Fokkera, který vycházel z teoretických prací Christiana Huygense, byly v Holandsku postaveny varhany s 31 klávesami v oktávě.
Neobvyklé klaviatury mají i některé elektronické hudební nástroje a samostatné MIDI ovladače, kterým se budeme věnovat někdy příště.
