Fred Frith Cosa Brava: The Letter
Intakt Records (https://www.intaktrec.ch)
Fred Frith dosáhl v mnoha oblastech avantgardní či improvizované hudby hvězdné úrovně. Kytarista pocházející z jižní Anglie a dnes žijící v kalifornském Oaklandu, kde učí na proslulé Mills University, se na albu The Letter chce podle tiskové zprávy vrátit k estetice rockové skupiny, a to se známými spoluhráči v sestavě Cosa Brava. Tento kvintet, který je na tomto albu posílen ještě o zpívajícího baskytaristu Shahzada Ismailyho, funguje pod Fithovým vedením už čtyři roky a v roce 2010 vydal album Ragged Atlas. Kromě dvou známých Frithových spojenkyň Zeeny Parkins a Carly Kihlsted hrají na albu ještě bubeník a manžel Carly Kihlsted, Matthias Bossi, a Frithův student z Mills College říkající si The Norman Conquest (zvukové manipulace a processing).
Svým způsobem se tak Frith vrací i ke svým začátkům na universitě v Cambridgi, kde spolu s Timem Hodgkinsonem založili dnes již legendární kapelu Henry Cow. V té hrál Frith kromě kytary i na housle. Ty mají v podání Carly Kihlstedt výraznou roli i na nejnovějším albu, a spolu s akordeonem Zeeny Parkins mu dodávají svěží, skoro folkový nádech, který působí nejvýrazněji na skladbách, jako je třeba těžko vyslovitelná Eyjafjallajökull Tango. Přesto, že je kontrast mezi argentinským tancem a hlasitější, rockovější sekcí zajímavý, může skladba působit poněkud jako slátanina, a její struktura po nějaké době začne posluchači připadat mdlá a vyčpělá.
V bookletu Frith píše, že The Letter je „o vyprávění” a dodává: “Ani jsem nad tím nepřemýšlel, prostě to tak dopadlo.“ Tato programová složka se projevuje jen občasně, a to tak, že je opravdu jasné, že o ní nikdo moc nepřemýšlel – nahraný zvuk klapek psacího stroje, na němž se píše dopis zobrazený na obálce desky, či častý zpěv různých členů kapely, kteří vyslovují kostrbaté, nepříliš zajímavé texty (“Topím se, topím se ve tvém moři”). Jsou to právě texty, jež Frith psal ve spolupráci se svou studentkou Zeinou Nasr, které kvalitu alba výrazně snižují. Patetické básně, zpívané nepříliš výrazným hlasem Matthiase Bossiho sice přidávají na autentičnosti dojmu (náctileté) garážové kapely, ale zdá se že na úkor kvality.
Tvůrčí proces rockové kapely, kde se všechny písničky tvoří při společných zkouškách, je z alba cítit, a přesně toho chtěl Frith dosáhnout. Poněkud v pozadí bohužel zůstává sám o sobě velmi zajímavý člen kapely, The Norman Conquest, a nevyniknou zde ani Frithovy technické, improvizační nebo skladatelské schopnosti. Nevýrazné smyčcové melodie, prvoplánové „tvrdé“ riffy rytmické sekce, a nakonec ani přizvaní hosté na tamburu či koncertní basový buben albu na kvalitě nepřidávají.
