Norman Lebrecht je respektovaný a možná také nejaktivnější internetový komentátor v oblasti vážné hudby, především klasické, v menší míře i té novější. Několikrát denně na svém blogu informuje i kriticky rýpe a upozorňuje na důležité souvislosti v oblasti kulturní politiky. Hned dvě kritické poznámky v posledních dnech věnoval skutečnosti, že Arts Council England, tedy instituce pro podporu umění ze státních peněz, přispěla na uspořádání koncertu norské improvizační skupiny, která se pyšní tím, že nikdy nezkouší. Na výtky čtenářů ohledně existence dlouhé tradice volné improvizace odpovídá, že všichni ti improvizátoři přeci také museli zkoušet, jinak se jedná o „anti-umění“. Pokud by někdo čekal, že zmiňovaná skupina jde cestou souboru Portsmouth Sinfonia, jejíž členové nesměli umět hrát na své nástroje a přehrávali slavné kousky mistrů minulosti, bude zklamán. Oněmi „anti-umělci“ je kapela Supersilent, domácímu publiku i čtenářům HIS Voice poměrně známá, která sice skutečně nezkouší, ale je zároveň je složena z muzikantů, o jejichž kvalitách se lze přesvědčit i v jiných – zkoušejících, někdy i notovaných – projektech. Za rozhořčení kritika možná může jen tisková zpráva ke koncertu, kde formulace o zásadě „nikdy nezkoušet“ působí snad trochu provokativně. Videoukázka, kterou sám Lebrecht umístil ke svému komentáři, je ale důkazem, že Supersilent vědí velice dobře, co hrají. Kritika byla možná cílená více na Arts Council a jeho hudební sekci, která v poslední době čelí v Británii značné kritice za své fungování. Takto ale celkem neprávem dopadla na hlavy skvělých muzikantů.
Pro srovnání: Portsmouth Sinfonia:
a Supersilent:
