Heiner Goebbels: Stifters Dinge
ECM (www.ecmrecords.com)
První myšlenka nad novým CD německého skladatele a divadelníka Heinera Gobbelse byla, že v tomto případě posluchač přichází o tu zajímavější část díla. Stifters Dinge totiž vzniklo v roce 2007 jako divadelní představení bez živých herců, v němž hlavní role patří pěti klavírům bez klavíristů, nádržím s bublající kapalinou, mlze a projekcím. Výsledek je magický, moderní ohlas představení mechanických loutek, jimiž se nechávalo okouzlovat publikum na poutích 19. století. Hlavní osou díla jsou texty Adalberta Stiftera (1805–1868), rodáka z jihočeské Horní Plané, spisovatele a malíře. Podobně jako v jiných svých kusech Goebbels spojuje zdánlivě nesouvisející materiály, takže vedle Stiftera slyšíme Jean-Paula Sartra, černošského radikála Malcolma X nebo slavného antropologa Clauda Levi Strausse. Ze Stifterových textů vybral Goebbels pasáže popisující svět věcí a přírody a také ostatní texty směřují posluchačovu mysl tímto směrem, aniž bychom se však mohli opřít o nějaký návod a výklad. Když se spojí Stifterův popis šumavských lesů s Straussovými skeptickými komentáři na adresu lidstva, nabízí se řada výkladů, vše však zůstává na naší imaginaci.
Ve srovnání s předchozími Goebbelsovými nahrávkami (Italian Concerto, 2009; Landschaft mit entfernten Verwandten, 2007) je zvuková paleta Stifters Dinge mnohem omezenější a temnější. Šumění, škrábání po strunách, temné údery mechanických paží do těl klavírů vytváří podkres pro hlasy, hudba v konvenčnějším smyslu se objeví jen místy. Osamocené běhy klavírních kladívek, občasný rytmický motivek, který zase rychle zmizí jak vyplašené zvíře ve Stifterově lese. A i zde si Goebbels vypůjčuje z promyšleně nesourodých přihrádek: Jednou to je část Italského koncertu Johanna Sebastiana Bacha, jindy zpěv kolumbijských indiánů, magické zpěvy z Papuy Nové Guiney nebo svůdné melodické ornamenty tradiční řecké písně. Kombinace poměrně monotónního zvukového světa s množstvím mluveného slova nutí k soustředěnějšímu poslechu a brání poslechu „jen tak“, kdy bychom se nechali unášet hudbou bez rozebírání obsahu a souvislostí. Zatímco scénická podoba Stifters Dinge je vrcholně magická, izolovaná zvuková složka je trochu profesorsky strohá. Což mě u jiných Goebbelsových děl nenapadlo.
