Cello + Laptop: Parallel Paths
Envelope Collective (www.envelopecollective.org)
Pod suše popisným názvem projektu ze španělské Valencie se skrývá klasicky studovaná violoncellistka Sara Galán a elektronický producent Edu Comelles. Tato dvojice se po dvou letech elektroakustické improvizaci na koncertech a několika digitálně šířených záznamech rozhodla zakonzervovat svou hudbu na fyzickém nosiči. Materiál vzniklý improvizací violoncellistky je vrstven, procesován a umisťován do virtuálních prostorů pomocí přednatočených terénních záznamů.
Dnes již asi není nijak divné, aby hudba označovaná jako experimentální byla zároveň vnímána jako „krásná“, „libá“, „příjemná“. Samozřejmě to může svědčit o vyprázdnění obsahu pojmu experimentální hudba, může to ale také znamenat, že s krásou lze experimentovat, aniž by byla popírána. Abychom zůstali u svůdného témbru violoncella (už ten tvar a jeho asociace…), Islanďanka Hildur Guðnadóttir už pár let dokazuje, že je možné v těchto intencích uvažovat. Právě srovnání s její tvorbou se u Parallel Paths nabízí: Linie, které Sara Galán svým smyčcem či vybrnkávajícími prsty vykresluje, jsou často prosté, lyrické, fragmenty ukolébavek, které její spoluhráč s laptopem skládá jednu na druhou do pomalých vln. Nejdelší skladba, závěrečná La Souriante Madame Beudet, se takto táhne bezmála čtvrt hodiny. Ladnost a zasněnost ve velkých dávkách může být i protivná, tomu naštěstí brání nejrůznější prvky, které ji narušují. Především to jsou zmíněné zvuky prostředí, vesměs těžko identifikovatelné: vítr, chrastění kamenů, kapání, skřípání železných mechanismů, lidské hlasy. Často je možné, že je několik nahrávek z různých míst spojeno do jednoho fiktivního „mnohomísta“. Občas je některý z hluků vytažen do popředí jako kontrapunkt violoncellu, jehož témbr je sám také objektem deformací, zkreslování, jednou ho slyšíme zakryté dlouhým dozvukem, podruhé nasucho zblízka. I styl hry občas ujede k divočejšímu záběru nebo zaškrábání po strunách. V Remaining Parts of a Shipwreck nad chrastěním-klapáním-kapáním odpočítává čas basová linka pizzicata, nad ní dialog dvou melodií opakujících po sobě myšlenky s drobnými odchylkami, a do něj se vtírá rytmizovaný šum. V Room 102 slyšíme kroky a zvuk nástroje z různých vzdáleností, jako bychom sami obcházeli hudebnici soustředěně hrající v prázdné místnosti.
Na nahrávce je poznat, že materiál, vzniklý pravděpodobně improvizací, prošel důkladným přepracováním s dramaturgickou koncepcí. Výsledkem je šikovné balancování mezi klidem a překvapením, krásou a její deformací. A je požitek to poslouchat.
