- Inzerce -

Maria Pia De Vito, Francois Couturier, Anja Lerchner, Michele Rabbia: Il Pergolese

Maria Pia De Vito, Francois Couturier, Anja Lerchner, Michele Rabbia: Il Pergolese

ECM Records (https://www.ecmrecords.com)

 

Jsou tři způsoby, jak dnes uchopit hudební materii z dávné minulosti. Buď se jí nechat inspirovat tak, že se vezmou původní témata i forma a vtisknou se do různými způsoby rozšířené tonality, popřípadě atonality (což dnes a denně dělají soudobí skladatelé), nebo se radikálně destruují a dekonstruují (např.pianista Uri Caine), či se zachová nejen původní idea a esprit, ale naopak se umocní současnými výrazovými prostředky. A právě touto cestou vznikla pocta čtyř výrazných osobností experimentální jazzové a improvizační scény neapolskému skladateli 18.století – italská zpěvačka (mimochodem rodačka z Neapole) Maria Pia De Vito, francouzský pianista Francois Couturier, německá violoncellistka Anja Lechner a italský perkusista Michele Rabbia, obsluhující zde také živou elektroniku, natočili pro ECM album „Il Pergolese“, čímž je míněn Giovanni Battista Pergolesi (1710 – 1736), „posvátný“ operní mistr a autor vrcholného díla Stabat Mater. A právě z opery a  z tohoto rozsáhlého duchovního oratoria čerpali protagonisté alba, když z obého „vyzobali“ ty nejzpěvnější a nejmelodičtější „hrozinky“ a vytvořili z nich působivé písně a vokálně-instrumentální kompozice neobyčejné sugestivity. Premiéru měl tento projekt na festivalu Pergolesi Spontini v Jesi roku 2011, album vznikalo ve studiu v Luganu během prosince 2012, samozřejmě v produkci (jak jinak) Manfreda Eichera. Pro zpěvačku to znamenalo první natáčení pro toto vydavatelství, ostatní aktéři jsou zde již trvale etablováni.

Úvodní árie Ogne Pena cchiú spietata nastoluje až posvátný smutek vyjadřující pokoru hříšníka, zpěv je operně tradiční, piano a cello uctivé. Po čtyřech minutách se přidají perkuse a my již začínáme tušit, že tak tradiční to zase nebude. A také ano. Následující Amen / Fac Ut Portem, mimochodem nejdelší kompozice (11:20), vyňatá ze Stabat Mater, je uvozena tajemnými elektronickými zvuky a temnými klavírními akordy. Cello je velmi rozvolněné, vytváří úžasná barevná spektra, a celé toto hudební plazma koloruje vzletný vokál. Z klavírní improvizace čiší smrt jako milost – jakoby umíral samotný šestadvacetiletý Pergolesi, sužovaný tuberkulózou, který však ještě stihl na smrtelném loži napsat své nejúžasnější dílo. (Podobně jako Mozart v případě Requiem.) Desetiminutová Sinfonia for violoncello začíná nejdříve jako klasická sonáta, poté ji zahltí elektronika a perkuse, z nichž se posléze vynoří opět oba nástroje, ale tentokrát v jakési meditační improvizaci. Z té se pak vyloupne píseň středomořské chuti, kantilénová árie, neustále však napadána elektronickými ruchy a šumy. Najednou cítíme cosi mystického, něco, co nás přesahuje, co nedokážeme pojmenovat. Jen to do sebe necháváme vnikat. Včetně vypjatého, vášněmi zmítaného ženského vokálu. Tato hlasová ekvilibristika rozbíjí písňovou formu také v následující árii Chi disse cca la Femmena. Protipól pak tvoří kantilénově vznosná Tre giorni son che Nina, a to nejen díky vokálnímu partu, ale především violoncellu, lyrickému pianu a zvonivým perkusím.




Dramatickou gradací a nervními poryvy všech nástrojů a zpěvu je zatěžkána nejkratší položka alba (3:13), ale o to hutnější Fremente (Chvějící se). Dva póly milostné písně představují In compagnia d´amore III. Vlastně i samotné uchopení má daleko ke klasické písňové formě coby vyznání lásky – v prvním případě je doprovodem zpívaného partu pouze elektronika, a to prostřednictvím decentních zlámaných beatů a dronů, jež ochucují píseň živočišností, dodávají jí tak až fyzický rozměr, v tom druhém případě jde o čistou instrumentálku, a to dokonce free-jazzového střihu. Závěr tvoří atonálně rozvolněná Dolente, opravdu bolavá – aktéři prostřednictvím svých nástrojů otevírají rozdrásaná srdce a všechny rány, aby z nich mohla prýštit melodie, v níž lze cítit zkoncentrovanou lidskou bolest, nad níž se však klene nesmrtelná naděje, bez které by neměla smysl žádná, byť sebegeniálnější hudba…


Pozitivní skryté záměry

Rozhovor s Michalem Nejtkem.

Opera? Rave? OPERAVE!

Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.

Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.