Erkki-Sven Tüür: Seventh Symphony / Piano Concerto
ECM (www.ecmrecords.com)
Estonský skladatel Erkki-Sven Tüür na svém novém disku pro ECM přináší dvě skladby masivního symfonického zvuku. První část disku zabírá Klavírní koncert z roku 2006, kompozice v mnoha ohledech Sedmé symfonii příbuzná, jen roli sboru tu přebírá sólový klavír a jeho krotitelka Laura Mikkola. Z pekelného dunění, kde těžko rozeznáme hluboké tóny klavíru od kontrabasů, se zvuk postupně rozrůstá do výšky a nabírá konkrétnější, pestřejší tvary. Hrany jsou opět ostré a souzvuky disonantní, jen jako by se místy žánr klavírního koncertu se vší historickou zátěží hlásil o slovo a chtěl připomenout, že sólový nástroj se má trochu předvádět, že publikum se chce bavit. Ano, klavírní part je virtuózní a orchestr se sólistkou jako by se místy laškovně přetlačoval. Prostřední věta vymaluje téměř impresionisticky krásnou atmosféru, která se v následující větě zlomí v surrealistickou vizi moderního jazzu, kde klavír pobíhá nad kontrabasy a šlapající rytmikou. Není to ovšem žádný pokus o fúzi, spíše jazz viděný skrze pokřivenou čočku, po němž následuje krátké zklidnění a hudba se vytratí do ticha.
Sedmá symfonie z roku 2009 spojuje orchestr se sborem, jenž se sice dostane ke slovu jen v několika krátkých vstupech, o to silněji však působí. Texty Siddharty Gautamy, známého jako Buddha, doplňují fragmenty od sv. Augustina, Mahatmy Gandhiho, Matky Terezy i Jimiho Hendrixe. Symfonie s podtitulem „Pietas“ je věnována Tenzinu Gyatsovi, tedy současnému dalajlámovi. Meditativnost spojovanou s buddhismem ale nehledejme, ačkoliv úvodní minuty jsou naplněny statickými vysokými tóny. Tüür pak ve čtyřech větách rozjíždí dramatickou jízdu s velkým podílem bicích nástrojů – ve třetí větě výrazná rocková bicí souprava – v níž namísto melodií pracuje jakoby s geometrickými tvary převedenými do hudby: šikmé gradace, bloky zvuků poskládané na sebe. Zvuk je hustý a disonantní, místy navíc rozostřený mikrointervaly zvyšujícími napětí. Pasáže, kde vstupuje sbor jsou kontrastní, nástroje ustupují do pozadí, atmosféra se zklidňuje. A skrze hlasy sboru se hovoří o klidu, míru a soucitu: „Když moc lásky překoná lásku k moci, svět pozná mír.“ (Jimi Hendrix) „Naplň svou mysl soucitem.“ (Buddha) „Když soudíš lidi, nemáš čas je milovat.“ (Matka Tereza) Kontrast mezi mírem, o němž se zpívá, a divokostí hudby, jež slova obklopuje, vystihuje v bookletu příběh o mnichovi, který ve svatyni namísto klidné modlitby začal ječet. Nejprve se ho ostatní snažili utišit, pak vyhodit a pak si zvykli. Jeho křik mohl být vlastně také modlitbou svého druhu. Volbou tématu a věnováním Erkki-Sven Tüür příjemně narušuje stereotyp „sluníčkových dalajlámistů“. O míru, lásce a soucitu není nutné jen unyle kníkat, lze o nich i řvát.
