SOT: Redwings Nest
Sotanic Sounds (www.saltoftusj.com)
Norské trio SOT neboli Salt Of Tusj má své kořeny ve studentském muzicírování kamarádů ze střední školy už někdy na počátku devadesátých let minulého století. Ti se postupně stali výraznými postavami jazzové, metalové i popové scény a teprve v roce 2011 se rozhodli zúročit své společné hudební výstřelky právě v podobě kapely SOT, která má v sobě prvky studentské recese až dětských hříček a zároveň je její tvorba sofistikovaně vybudovaná a prokombinovaná. Již debut Kind of Saltz naznačil daný potenciál, kde se progrock potkává s metalovými riffy i jazzovou rafinovaností a zdánlivě vážné až pompézní polohy se sonickými anekdotami v překvapivém ale dobře uhněteném amalgamu.
To vše se ještě umocnilo na jejich druhém opusu Redwings Nest, kde kytarista Skjalg Reithaug, bubeník Anders Hunstad a tubista Lars Andreas Haug předvádějí povedené taškařice i drsné či romantické polohy a přesto to všechno perfektně drží pohromadě a mnohé finesy rozpoznáte až při bedlivém zkoumání. Tím nejpodstatnějším nástrojem je zde pochopitelně tuba či její mutovaná verze tubmarine, ale Haug tu pracuje s celým arzenálem dechových nástrojů a vytváří žesťové baterie ze saxofonů, trombónu a trubky (Ming-Mang Dynasty) nebo je vypichuje v nápaditých ale zcela neokázalých sólech (Morrakvisten, Jan Mayen) a v neposlední řadě si tu v Tore Hund vystřihne i minisólo na varhany. Z větší části jeho hlavní nástroj (především tubmarine) do určité míry supluje baskytaru, ale nikoliv prvoplánově a rozhodně tak není lacinou atrakcí, ale skutečně posouvá esprit kapely od rockových klišé, jimiž se to tady sice docela hemží, ale v tom je právě ten vtip. Reithaug předvádí celou škálu těžkotonážních hmatů i jazzrockové preludování a artrockové vyhrávky v mnohdy skutečně překvapivých souvislostech a nálada se často mění během několika vteřin, aniž by to bylo zase nějaké překotné běsnění. Vše skutečně organicky zapadá do sebe, čemuž napomáhá i časté používání nejrůznějšího „audiokoření“, Haugovy brilantní různorodé vokální vstupy či sonické ornamenty. Ve dvou skladbách jim vypomáhá vokální sbor PUST, který zejména v titulní skladbě místy vytváří magmoidní atmosféru. Improvizovaná éterická progdumka Han Sagde Sa naznačuje – sice na malém prostoru – že SOT jsou schopni instantní invence, která by těžko i na mnohem delší ploše sklouzla do nějakého zbytečného exhibování.
Dokážou napěchovat do krátkého časového intervalu spoustu nápadů, ale dokáží zúročit i postupné budování hudebně-dramatických oblouků s mnohými peripetiemi bez laciných efektů. Každý jejich špílec má totiž v sobě zakódovánu určitou koherenci a dává smysl, aniž bychom byli svědky nějaké nudné logiky. Hypersyntéza jak má být.
