…aneb Kam jsem chtěl jet, co jsem všechno chtěl poslouchat v roce 2015 a nakonec stejně neslyšel a nikam nejel.
Na Středním východě jsem zatím pořád nebyl, stejně jako jsem se nedostal na 99 procent ostatních míst na pevném povrchu planety Země, který podle údajů na wikipedii čítá slušných skoro 150 milionů km2. Patrně se tam také – jak to vypadá – už nepodívám. Pro útěchu frustrované cestovatelské duše hledám občas náhradní uspokojení. Prostřednictvím internetu občas bloumám kdesi slastně daleko od domova. Podobně jako jsem dřív bloudil po stupnicích dlouhých rádiovln rozhlasového přijímače se občas tomu virtuálnímu orientalismu věnuji třeba díky radiu aporee. Nedávno, nebo vlastně dost dávno jsem se povzbuzen hororovými zprávami v novinách zatoulal do Sýrie. Zašel jsem myší cestou vzduchem hned do města Damašku, kde jsem slyšel v roce 2008 zachycený rozhovor s pouličním prodavačem cigaret. Ten patrně tomu, kdo držel nahrávač cosi sděluje o Michaelu Jacksonovi. O rok později jiný kdosi vedle v Aleppu nahrál klaksony prostředí, kde si průběžně zatroubit znamená být hrdou součástí komunikace místního společenství.
Ale další nahrávky na aporee ze Sýrie nejsou. Ani z územích ovládaných prezidentem Bašárem, ani u Chalifátů, ani u Kurdů, ani u jiných vojenskými a náboženskými frakcemi muslimských bratrstev obsazených a průběžně ničených částech daleké syrské bratrské země. Jak zní zvuková krajina syrských měst v posledních několika letech tedy jen tak na aporee nezjistíte. Hádal bych, že bude o dost temnější: prosáknutá strachem, křikem, pláčem, proložená výbuchy, hřměním motorů amerických, syrských, ruských a francouzských vojenských letadel. Vlastně mně teď právě napadlo: jaký zvuk vydává drone? Nechytím v Praze syrská rádia a jsem proto odkázán na toky a stoky písmen, obrazů a zvuků, které mně dodávají na stůl korporátní masmédia. Tam je utrpení nadmíru. Naštěstí jsem narazil na online přehrávač stránek vydatelství Sublime Freqencies. Tam si lze přehrát i koupit nahrávky z CD I Remember Syria od amerického hudebníka, sběratele a vydavatele Marka Gergise.
Náhodou jsem si napřed pustil stopu Norias of Hama Blood Irrigation on the Orontes a chvíli jsem byl přesvědčen, že jde o jakousi experimentální elektroakustickou skladbu Sonic Youth, nebo něco podobného, která se omylem zatoulala do komplace terénních nahrávek z Damašku a Hamy. Chyba lávky. Noria jsou obří vodní kola a konkrétně tohle je na řece Orontes ve městě Hama. Dřevěné kolo má průměr 20 metrů, slouží pro mechanické zavodňování a údajně se jeho stavba klade až do byzanské epochy. Proč je to nazváno „blood irrigation“ mně ovšem vrtalo hlavou.
Vzhledem k tomu, že Gergis nahrávku musel pořídit před rokem 2013, kdy CD vyšlo, musel podniknout syrskou expedici před dnešní válkou. Není tedy jisté, že noria dosud v Hamě stojí, vlastně otáčí se. Postupně jsem pochopil, že poněkud strašidelně skřípavé zvuky kola noria na CD se k atmosféře města Hama hodí: v roce 1982 tu vládní oddíly prezidenta Hafeze al-Assada povraždily až 30 000 rebelů. Název kola se tak ospravedlňuje, protože ve městě se bojuje i dnes. Gergis v Sýrii sbíral hlasy pouličních vyvolávačů, modlitby věřících v mešitě a štěkání psů a rozhovory s lidmi v ulicích. Nahrával také vysílání lokálních rozhlasových stanic. Slídil po krámech a na tržištích, kde hledal LP a audiokazety. (Zde se mu podařilo objevit pro Západ třeba Omara Soulejmana). Není suše akademický musikoetnograf, nýbrž muzikant a audiovizuální plundrofonický umělec, který vypadá trochu jako Šejk Yerbouti neboli arabské aler ego Franka Zappy. Do rejstříku jeho vkusu se také, jako tomu bylo u Zappy, vejdou tradiční formy klasické kultury i pop a trash a stará videa a filmy. Ze svých asijských cest si Gergis domů do Oaklandu v Kalifornii přiváží zaprášené skvosty, které dostane za dolar na bleším trhu, nebo draze koupí od sběratelů, kterých je podle jeho slov v interview na portálu macba stále víc. A že to jsou skutečné perly! Jen si zkuste alespoň chvíli poslechnout třeba radiokoláž s vietnamských rozhlasových stanic. Možná porozumíte životě v lidové republice víc, než ze sledování dokumentárních filmů.
Nebo bizarni kompilace Sublime Frequencies z thajské popmusic 60. a 70. let, kdy vedle ve Vietnamu byla válka a do Thajska si jezdili američtí vojáci na chvíli odpočinout od zabíjení.
Gergis, jehož otec je z Iráku, také nahrává, vydává a vystupuje pod značkou Porest. Pro ukázku jak si dovede pohrát se žánrovou maskou a stylem orientání popukultury se stačí podívat třeba na videoklip Hoyda.
Většinu vydaných CD vydavatelství Sublime Frequencies jsem ovšem letos neslyšel. Na youtube mně hudbu poslouchat nebaví. Snad se k tomu, abych si je koupil nebo půjčil dostanu v příštím roce? A najdu si čas je poslechnout? Nebo se konečně dohrabu k tomu, abych se usebral, půjčil si někde peníze a koupil si letenku třeba do Ománu?