Aardvaark Jazz Orchestra: Evocations

  

Aardvaark Jazz Orchestra: Evocations

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Albem Evocations, které tvoří sbírka živých nahrávek, se Aardvark Jazz Orchestra rozhodl oslavit čtyřicet let své existence – na neskrývaně levicový avantgardní soubor celkem úctyhodný výkon. Velkou zásluhu na fungování tohoto tělesa má skladatel, trumpetista a dirigent Mark Harvey, jehož otevřené kompozice posunují Aardvark blíže k současné vážné hudbě, ale složení a zajímavě pojaté improvizační pasáže zaručují, že poznáme základ v tradici bigbandů, jež začala u Arkestry Sun Ra, na něhož se Harvey odkazuje i v bookletu. A navíc k tvorbě přistupuje s americky hektickým humorem, který bychom nečekali ani v jazzu, natož ve vážné hudbě.

O prolínání improvizace a kompozice se v jazzové hudbě mluví téměř neustále, u velkých těles se závažnost tohoto problému násobí počtem hráčů. Velmi osobitý přístup k delším sólovým plochám, pod kterými se často drasticky mění doprovodná krajina, mají dnes například Maria Schneider nebo Darcy James Argue. Na desetiminutovou skladbu jim stačí třeba jeden sólista, ale doprovodná sekce často zaujímá hlavní roli a sólista se stahuje do pozadí nebo se na delší dobu úplně odmlčí. Harvey má naopak sólové a vypsané plochy většinou celkem jasně rozdělené – tedy alespoň by to bylo jasné, kdybyste před sebou měli partituru. Při poslechu ale tyto přechody představují nejdynamičtější překvapení, která tvoří velkou část kontrastních prvků desky. Improvizační pasáže se vyznačují menším počtem hráčů, ale z motivického prvku, který je na první poslech jen součást improvizace, nakonec vyvstane základní kámen následující sekce, ve které se přidá celá kapela.

Byla by škoda opomenout skvělé instrumentální výkony – kapela působí velmi uceleně, všechny náhlé změny, které vyžadují přesné načasování, jsou přesně sehrané, stejně tak jako nástupy a breaky. Na začátku skladby Vacuous Twaddle (pojmenované podle termínu, který použil kritik, aby vystihl jejich hudbu, další příklad odlehčeného přístupu) se blýskne bubeník Harry Wellott, na konci Rascals & Scoundrels se zase dočkáme překvapivé introspekce od Harveyho, tentokrát na klavír, která vytváří závěr perfektně vyvážený závěr. Duo Briana Robinsona na teremin a Harveyho na trumpetu na začátku I Hear America Calling se vyznačuje nečekanými přechody mezi podobnými zvuky obou nástrojů.

Už název Evocations naznačuje programový prvek, a skutečně, v bookletu se dočteme o mimo-hudebním základu všech kompozic. V již zmíněné Vacuous Twaddle je to kritikův komický epitet, v Dig the Dig je to dlouhodobý projekt opravy bostonských silnic a dálnic, část skladby spočívá v tom, že členové kapely představují dělníky na stavbě, a část hudebníků se ujme lopat a montérek aby „trochu naznačili místní kolorit“ (booklet, překlad autora). I Hear America Calling má za účel „pobavit ty, jež možná poslouchají naše [telefonické] rozhovory“ (op. cit.), což evokuje zazvoněním telefonu. Pro sociální komentář by ale bylo možná vhodnější vybrat lepší formu, soudobým jazzovým skladbám tato programová složka možná příliš mnoho nepřidává.

I přes problematiku politiky v tak abstraktní hudbě, jako je tato, však zůstává Evocations deska se spoustou skvělých kompozičních i improvizačních nápadů, často i originálních nehudebních témat, a také vesměs skvělého publika, které oceňuje i zvláštnější sóla, jako například trumpetový pochod Erica Dahlmana v úvodní March of the Booboisie. Jejich účinnost by ale nebyla o nic menší, kdyby se Aardvark vyvaroval lehkých politických útoků na státní zřízení, které je často v jeho představách stejně abstraktní jako sama hudba.