Antoine Beuger: s’approcher s’éloigner s’absenter
Erstwhile (www.erstwhilerecords.com)
Když Martin Smolka kdysi psal profil Antoine Beugera (HV 2/2002), odepsal mu tento původem holandský, dnes v Německu žijící skladatel stran své pracovní metody následující.
„Myslím, že komponování znamená trojí vynalézání:
1) vynajít činnost pro hráče
2) vynajít činnost pro posluchače
3) vynajít činnost pro sebe, skladatele
Tyto činnosti by měly samy o sobě uspokojovat toho, kdo je provozuje.“
Beuger je zakládajícím členem mezinárodní skladatelsko-interpretační skupiny Wandelweiser, jejíž členové různými způsoby zkoumají možnosti redukce zvuků až k úplnému tichu. Ve snaze vytvářet kombinace zvuků s pauzami, které budou působit přirozeně a zároveň překvapivě, zkouší Antoine Beuger různé strategie včetně slovních partitur. Kompozice / návod s’approcher s’éloigner s’absenter je tvořena třiceti stranami, na každé straně tři řádky (každý pro jednoho hráče), v každém řádku tři „akce“. Políčko pro akci může být prázdné (to značí ticho), nebo obsahovat jedno z písmen – S (same), D (different). Ta říkají, že hráč má hrát zvuk stejný, či odlišný od toho, co slyšel nebo hrál před tím. Zvuky samotné jsou na libovůli interpretů. Jednotlivé stránky se liší poměrem zaplněných a prázdných políček, tedy hustotou zvukového dění. Tato nahrávka je záznamem zahajovacího koncertu festivalu AMPLIFY, který proběhl minulý rok v newyorském klubu The Stone, a kde podle Beugerova návodu postupovali kontrabasista Dominic Lash, kytarista Barry Chabala a Ben Owen, jenž přispíval přednatočenými zvuky.
I v těch nejzahuštěnějších pasážích tu máme co do činění s radikálním minimalismem, kde jedno brnknutí na strunu kytary či dlouze tažený tón kontrabasu váží více než Mahlerova symfonie. V prázdnějších místech pak nervózně poskakujeme na židli, kdy už něco zazní. Přibližně kolem poloviny se akce hráčů začínají zahušťovat a zároveň získávají na intenzitě, po několika minutách ovšem začnou mezery znovu narůstat.
Na poslechu této nahrávky je úžasné, jak se nelze vyhnout jejímu propojování s prostředím, kde se nacházíte (a autor s tímto faktorem počítá). Owen kromě těžko identifikovatelných ťukání a hučení pustí někdy do hry krátký závan zvuků z ulice či lidský hlas oba jeho spoluhráči kromě tradičních zvukových barev používají tichá škrábání a klepání. Během těch padesáti minut jsem opakovaně zjišťoval, zda nějaký zvuk vychází z přehrávače, odněkud z bytu nebo snad z ulice. Při každém puštění tak díky tomu dostáváte originální kompozici. Můžete k ní přistupovat soustředěně a odpočítávat vteřiny mezi basovým dvojzvukem a tajemným bzučením, můžete se ale také věnovat něčemu jinému a nahrávku nechat působit v prostoru jako zvukovou instalaci. Každopádně činnost pro posluchače je tu poskytnuta velice uspokojivá.
