V jihoslovenském městě Dunajská Streda již po jedenácté vypukl festival improvizované hudby Are You Free? Ve dnech 7. a 8. září se převažující maďarský živel v podobě pořadatelů a posluchačů již po jedenácté snoubil s hudbou nonkonformních muzikantů převážně z evropské free-jazzové a improvizační scény. Jde v podstatě o minifestival, neboť šest koncertů ve dvou dnech, pravda, není mnoho. Ale je výjimečně koncipovaný a navíc na jihu Slovenska zcela ojedinělý. Dramaturgem a pořadatelem festivalu je Igor Vida, zároveň umělecký ředitel neziskové organizace Na´Conxypan, o němž se v HIS Voice ještě dočteme, protože snaha zdomácnit současnou progresivní hudbu v tomto regionu si zasluhuje naši pozornost, byť se to zdá být daleko…
Úvodní dva koncerty proběhly v Galerii současných maďarských umělců, jež sídlí v půvabné secesní Vermesově vile. První koncert, sestávající z klasické hudby, byl neobyčejně vstřícný, aby přilákal co nejvíce posluchačů, což se podařilo. Ovšem slovenský klavírista Tamás Fekete, jeden z nejvýraznějších mladých talentů ve své zemi, zahrál v závěru slavnou Ravelovu svitu Gaspard de la nuit natolik strhujícím způsobem, že jsem měl pocit, jako bych se toulal nocí mezi koncerty Keitha Jarretta a Thelonia Monka. Posléze jsem se dozvěděl, že jazz není tomuto interpretovi cizí, naopak; má dokonce vlastní trio.
Miki Skuta si nemohl přát lepší prolog. Po moderně uchopeném Ravelovi mohl tak naservírovat soudobou hudbu naprosto přirozeně, nenuceně. Jeho koncert byl po stránce dramaturgie jedinečně sestaven, a jak jsem se dozvěděl z rozhovoru s ním, byl takto proveden poprvé. Totiž rozdělen na část klavírní a kytarovou, přičemž v obou převažovaly ukázky spektrální a minimalistické hudby současných skladatelů. Úvod patřil dvoudílné skladbě Estuaire Tristana Muraila; první část Pres des rives vyzněla značně expresivně, nervně, vypjatě, druhá (Au melange des eaux) přinesla zklidnění, zlyričtění (ozvou se i evokace přírodních zvuků), ovšem s překvapivými zášlehy emocí a dynamických zvratů. Poté následovala křehká kompozice švýcarsko-rakouského skladatele Beata Furrera Voicelessness. Je to v podstatě minimalismus, ale nejde o repetitivnost, ale dokonalou úspornost hudební materie, díky níž se rozechvěje každý tón ve vzájemných propletencích. Skuta se klaviatury dotýkal jakoby letmo, bezděčně, bez dechu, aby nerozbil zranitelnou niternost skladby, a nechal tak vyznít až nadpozemskou lehkost bytí. Klavírní část koncertu zakončil Skuta malebnou minimalistickou skladbičkou Johna Adamse China Gates. Poté vzal do ruky elektrickou kytaru a rozburácel Murailova Vampýra. V autorových pokynech pro interpreta stojí, že zvuk kytary má evokovat cosi mezi Santanou a Claptonem; Skuta byl blíže spíše Hendrixovi a Beckovi. Skladba je to útočná, nátlaková, občas až agresivní. Zato Město smutečních vrb francouzského spektralisty Huguese Dufourta bylo postaveno z ambientně obalených tónů prodchnutých alikvótami, zastřeností a obroušením. Živá elektronika vše zahustila, zintenzivnila a kytaru metamorfovala v monolit prazvuků. Minimalismus pak reprezentovala Reichova kompozice Electric Counterpoint. Ve třech částech dokázal Skuta nalézt snad všechny tváře autora, včetně inspirací v rocku, folku a vůbec písničkářství. Pomohl si k tomu až šestnácti nasamplovanými kytarovými stopami! V přídavku Skuta u klavíru uchopil už tolikrát profláknuté Gershwinovo Summertime, aby z něho udělal monkovským způsobem znovu jazzový klenot.
První den festivalu vyvrcholil pak v kinosále Městského kulturního střediska Benedeka Csaplára koncertem maďarského improvizačního tria Moment’s Notice, jež tvoří hráč na basový trombon a basovou trubku László Göz (jinak zakladatel Budapest Music Centre a labelu BMC Records), cimbalista Miklós Lukács a perkusista András Dés. Jejich hudba je výrazně sycena free-jazzem a world-music, nese v sobě přirozený meditativní potenciál i horečnatost, která se ale na povrch nedere, aby vše převálcovala. Tyto účinky posilovala filmová projekce tvořená rozpohybovanými, většinou geometrickými abstrakcemi legendárního maďarského malíře a fotografa László Moholy-Nagye, člena Bauhausu. Göz na svoje žesťové nástroje hrál s hlubokým ponorem, jakoby se v nich rozpouštěl; žádné zběsilosti, ale energie z jeho nástrojů proudila stejně přirozeně jako vzduch. Výraz tria občas zpestřoval různými pastýřskými píšťalami či koncovkami, vzrušující byla hra na mořské mušle rozličných velikostí. O generaci mladší spoluhráči vytvářeli husté předivo doprovodných a rytmických figur. Fenomenální virtuóz na cimbál Lukács, který má za sebou spolupráci třeba s Charlesem Lloydem, jen poskrovnu exceloval v sólovém partu; více fungoval jako vynalézavý rytmický a doprovodný hráč, jenž udržoval pevný spodní proud a také podmalovával. Proto hrál často pouze prsty či obrácenými paličkami. Naopak Dés za soupravou nejrůznějších perkusivních a bicích nástrojů pustil bezednou fantazii na špacír. Zapojil i vlastní ústa a celé tělo. A také elektroniku, takže vybuchovaly též industriální a hlukové zvuky či vzlínaly ambientní obláčky. Mezi muzikanty navzájem i mezi hudbou a děním na plátně probíhala nepřetržitá interakce. Vynikající výkon!
Druhý den, v sobotu 8. září v klubu NFG až do noci kypěla improvizovaná hudba pestrých mezinárodních konstelací. Polské trio Jachna / Kadziela / Karch, čili Sundial, překvapilo bezuzdnou volnou improvizací, v níž se snoubila ve vzrušující směsi neidiomatická improvizace s free-jazzem. Původně je členem tria pianista Gregory Tarwid, jenž zvuk tria obohacuje o soudobou vážnou hudbu; v Dunajské Stredě jej ale nahradil velmi rtuťovitý kytarista Marek Kadziela. Ten hrál navýsost expresivně a experimentálně, takže ona typicky bobtnající, ponorná free-jazzová poloha trumpetisty Wojciecha Jachny a bubeníka Alberta Karcha získala vyostřené hrany a ostny.
Headlinerem letošního ročníku Are You Free? byl samozřejmě francouzský trumpetista Erik Truffaz. Se slovenským kytaristou a zvukovým experimentátorem Davidem Kollárem hrál teprve podruhé; poprvé to bylo na Showcase Hevhetia v Košicích v červenci, když „zaskočil“ za nemocného Arveho Henriksena. Vystoupení nové dvojice se povedlo, a tak se oba muzikanti dohodli na vytrvalejší spolupráci (dokonce uvažují i o albu). Truffaz je „tradičnějším“ hráčem, nechává se vést spoluhráčem, aby pak pracoval s nahozenými tématy a rozvíjel je v sólech. Oba aktéři využívali hojně živé samply a vůbec elektroniku, mísili ambient, noise, psychedelii, popové melodie a rockové rytmy, též ozvěny world music. Ze strany dobře naloženého Truffaze jsme se dočkali dokonce humoru a výzvy k einkesselbuntesovskému tleskání. Oproti Henriksenovi je znatelně líbivější, melodičtější, pohybuje se někde mezi Chatem Bakerem a Milesem Davisem. Kollarova kytara je popsána odkazem na režiséra Tarkovského, kterého hudebník miluje („A. T. Stalker“), a uvědomil jsem si, že ta hudba by mohla klidně fungovat jako soundtrack k jeho filmům.
Poslední festivalovou položku představovalo portugalsko-maďarsko-nizozemské trio Cement Shoes. A byla to pořádná „kláda“! Dominoval baskytarista Goncalo Almeida, jenž hrál jako puštěný ze řetězu. Energie, která stříkala z jeho nástroje, určovala směr celému seskupení. Brutální zvukovou erupci vhodně doplňovala „řezničina“ bubeníka Balásze Pándiho, zatímco klávesista Giovanni di Domenico bloudil kdesi v astrálních světech podobně jako Sun Ra ve svých nejdivočejších kreacích. Styl tria by se dal označit jako „free-noise-jazz“ s občasnými přesahy k hardcore či dřevné psychedelii s prvky blues (zvláště při varhanním zvuku). Dá se směle říci, že touto smrští festival vskutku vyvrcholil.
Igor Vida. Foto László Göndör
Tamás Fekete. Foto László Göndör
Miki Skuta. Foto László Göndör
László Göz. Foto László Göndör
Sundial. Foto Attila Kovács
David Kollár a Erik Truffaz. Foto Attila Kovács.
Cement Shoes. Foto Attila Kovács.