Arlene Sierra: Game Of Attrition (Arlene Sierra Vol.2)
Bridge Records (https://www.bridgerecords.com/)
Již s druhým albem svých kompozic přichází americká skladatelka Arlene Sierra, nyní usazená v Londýně. Dostalo název Game Of Attrition, tedy něco jako Hra vyhlazování, což je jedna ze čtyř skladeb, zařazených na albu, které mapuje skladatelčinu orchestrální tvorbu.
Arlene Sierra studovala ještě ve Spojených státech u trojlístku skladatelů Martin Bresnick, Michael Daugherty a Jacob Druckman. Zvláště vliv druhého jmenovaného je v jejích orchestrálních kusech více než patrný – celé pasáže jako kdyby vypadly z jeho MotorCity Triptychu či Philadelphia Stories. Ono flexibilní spojení tonality s atonalitou je pro americkou tvorbu vůbec charakteristické, a Sierra není samozřejmě výjimkou. Jde tady více o osobitost, a to spíše v jednotlivých detailech, mnohdy ostře vršenými na sebe, jež tak vytvářejí (nebo měly by vytvořit) odvážná gesta a nové barvy. V tomto případě poučeného posluchače nic nepřekvapí, snad jen neotřelost po inspirativní stránce, jež je po americku náležitě inteletuálně rozmáchlá: od vojenské strategie a teorie her, přes přírodní živly, biologii, entomologii, evoluční teorii a architekturu, až po starověkou čínskou filozofii.
Sierrová má štěstí, že jí BBC National Orchestra Of Wales a holandský dirigent Jac van Steen rozumějí, stejně tak pianista Huw Watkins, který zde exceluje v sólovém partu koncertu pro klavír a orchestr Art Of War (z roku 2010). Tato bezmála dvaadvacetiminutová kompozice je rozdělena do dvou částí. Captive Nation se vztahuje k citátu starověkého čínského filozofa a teoretika války Sun Tzu, kterého fascinovala válečná taktika. Klavír je tady v nelítostném souboji s orchestrem. Ten má mnoho sil a zprvu ho zcela pohltí, přičemž si ještě dovolí mrhat jednotlivými nástroji v samostatných erupcích či drtivých řetězcích nástrojových skupin (zvláště harfa, trombón, horna, fagot). Ve druhé části, nazvané Strategic Siege působí orchestr unaveným dojmem a klavír zaútočí, podněcován k sabotérství (tak je to vysvětleno tvůrcem). Občas se sice orchestr pokouší narušit klavírní hegemonii, ale již marně. Stupňující se aktivita klavíru nakonec zcela rozpustí orchestrální hmotnost.
Album však otevírá nejkratší, ale nejhutnější skladba – Moler (2012). Jde o jiný výraz pro broušení, čili grind, jak se nazývá jedna z písní grungeové kapely Alice In Chains. Skladatelka v této kompozici vzdává hold městu Seattle a tamější rockové scéně. A patřičně nabroušeně a vypjatě. A v pravý okamžik posluchače nechá vydechnout baladickým zlahodněním pomocí klavíru a basklarinetu. Opravdu poučený tvůrčí přístup, jenž nikdy nezklame.
Titulní skladba Game Of Attrition (2009) byla napsána pro komorní orchestr. Inspirace Darwinovou evoluční teorií O původu druhů spočívá v tom, že si jednotlivé nástroje v orchestru (po dobu 13 minut) navzájem konkurují pomocí podobných rejstříků, přičemž se navzájem požírají. Hodně jsou slyšet samozřejmě sestavy bicích nástrojů, překvapením je však bezesporu výrazná harfa, jež je schopna s úspěchem čelit třeba naplno rozbaleným žesťům. Také klavír a violoncello se derou do popředí, ale jen na pár okamžiků, stejně tak flétny a pikoly – ty však hudební tok alespoň uvozují.
Závěrečná kompozice Aquilo představuje nejstarší skladatelčino dílo na albu, zároveň první její orchestrální vůbec. V roce 2001 za tuto práci, inspirovanou přírodním živlem (název je latinským výrazem pro severní vítr), obdržela prestižní Takemitsu Prize. Tato skladba je tradičnější, byť ctí také atonalitu. Místy evokuje pozdního Bartóka, zvláště ve zvuku bicích sekcí. Vrstevnatý tok postupně houstne a graduje, ve finále to až zabolí.
Reprezentativní kolekce americké orchestrální soudobé hudby, avšak v pevných mantinelech.
